Sherlock Holmes, v kůži konzultujícího detektiva

Zastávky

1. ◆
   Nikdy jsem neexistoval 1:27

   Číst text

   Začneme jediným faktem této záležitosti, který není předmětem diskuse.

   Jsme v dubnu 1891.

   Nikdy jsem neexistoval.

   Tak. Je to řečeno a je to lepší takhle. Úvaha, která začíná na falešné premise, někam dojde, ale nikdy tam, kam by měla.

   Narodil jsem se v roce 1887, v časopise, z pera jednatřicetiletého lékaře, který neměl žádné pacienty. Nudil se ve své ordinaci v Portsmouthu, tak psal. Vytvořil mě podle jednoho ze svých profesorů medicíny v Edinburghu, muže, který dokázal odhadnout povolání pacienta podle jeho rukou a jeho cestu podle bahna na botách.

   Tento lékař mě dnes nenávidí. Připadám mu jako přítěž. Chce psát historické romány a veřejnost chce jen mě. Tenhle rok mě zabije: nechá mě spadnout z vodopádu ve Švýcarsku, sevřeného svým nepřítelem.

   Čtenáři budou nosit černé pásky v ulicích tohoto města. Dvacet tisíc lidí zruší své předplatné. Bude mě muset oživit o osm let později, s vysvětlením, že jsem se zachytil o skálu.

   Teď pojďme. Uděláme něco velmi zvláštního: projdeme se po skutečných místech života, který se nikdy nestal.

   Uvidíš, město to zvládlo.

2. 1
   Saint Bartholomew’s, setkání 1:25

   Číst text

   Tady vstupuje Watson do mého života a tady dělám svou jedinou skutečnou metodickou chybu.

   Jsem dole v chemické laboratoři. Právě jsem objevil reaktiv, který reaguje pouze s hemoglobinem — způsob, jak rozpoznat starou krevní skvrnu, což nikdo jiný neumí. Mám výbornou náladu.

   Přítel mi přivádí muže, který hledá spolubydlícího. Podávám mu ruku a říkám: vidím, že jste byl v Afghánistánu.

   Zůstává beze slov, což byl účel.

   Nebylo to přitom žádné kouzlo. Muž s lékařským vzezřením, ale opálený jako voják; bílé zápěstí, což znamená, že opálení je od slunce, ne od přírody; drží levou ruku strnule; vypadá vyčerpaně. Vojenský lékař vracející se z horké země, kde se bojuje a zraňuje. V roce 1881 je to Afghánistán.

   A tady je ta metodická chyba: řekl jsem vidím, jako by mi ten obraz přišel najednou. Bylo to falešné a ješitné. Uvažoval jsem krok za krokem, během jedné a půl sekundy. Představovat myšlenkový proces jako vizi, to dělají šarlatáni.

   Přesto jsem to udělal, protože to má ohromný efekt.

   A tento muž se mnou zůstal sedmnáct let.

3. 2
   Dolů k Ludgate 0:31

   Číst text

   Sestupujeme na západ. To je směr, kterým se ubírají všechny mé záležitosti: za námi the City, peníze; před námi the Strand, noviny a divadla; na konci Westminster, moc.

   Londýn má letos čtyři a půl milionu obyvatel. Je to největší město, které lidstvo postavilo. Počítáme zde jedenáct tisíc drožek.

   Beru si jich často. Je to jediné místo v tomto městě, kde se dá přemýšlet.

4. 3
   Fleet Street, noviny 1:42

   Číst text

   Tady je ulice, která tvoří to, co si Londýn myslí, že ví.

   Všechny deníky jsou tu, nebo v uličkách za nimi. Tiskové stroje jedou v noci; zem se třese, když tu kráčíš po půlnoci.

   Mám tu svou záležitost, pokud to tak mohu říci. Uchovávám si výstřižky z novin v abecedně uspořádaném pořadači a trávím rána jeho aktualizací. To je moje skutečná zbraň, mnohem více než lupa: zločin se opakuje a člověk, který četl všechny kriminální zprávy z Evropy za posledních dvacet let, pozná metodu.

   Ale povím ti, co ze mě tyto noviny udělaly, protože to je téma této procházky.

   Tento rok, měsíčník z této ulice publikuje mé příběhy. The Strand Magazine. Každé číslo obsahuje celý případ — to je nové, tohle se ještě nedělalo: dříve se romány publikovaly na pokračování a pokud člověk jedno číslo zmeškal, byl ztracen.

   Náklad se zvýší z padesáti tisíc na pět set tisíc. Fronty se tvoří před stánky v den vydání. Lidé čekají, venku, v chladu, aby zjistili, co udělá imaginární muž s bačkorou a poštovní známkou.

   Kreslíř mi dává tvář: Sidney Paget. Jako model používá svého bratra. A na hlavu mi v jedné venkovské scéně nasadí loveckou čepici se dvěma štíty.

   Nikdy jsem tento klobouk v textu nenosil. Ani jednou. Hledej, není tam.

   A přesto to bude to, podle čeho mě budou poznávat po dvě století.

5. 4
   Temple Bar a právníci 1:28

   Číst text

   Zde končí City a začíná Westminster. Drak na sloupu označuje hranici.

   Za těmito portály vlevo se nacházejí Temples: dvory, zahrady, právnické kanceláře. Nejtišší čtvrť Londýna, padesát metrů od nejhlučnější ulice.

   Mám zde několik klientů. Přicházejí za mnou, když právo selhává, a odcházejí s prosbou, abych o tom nikomu neříkal.

   Projděte portálem, pokud je brána otevřená, a pozorně si prohlédněte, co máte před sebou, protože to je často špatně pochopeno v zahraničí.

   Nejsou to historické budovy. Jsou to kanceláře.

   Právníci zde pracují dnes stejně jako ve 14. století, na stejných dvorech, podle stejných pravidel, se stejnými názvy společností. Nic se nezrekonstruovalo: nikdy se nepřestalo.

   Je to ta nejangličtější věc, kterou ti mohu ukázat. Na kontinentu se dělají revoluce a staré instituce se umisťují do muzeí. Tady se instituce zachovává a nenápadně se mění, co je uvnitř, v naději, že si toho nikdo nevšimne.

   Můžeš nás považovat za konzervativce. Popravili jsme krále sto čtyřicet let před vámi.

   Pokračuj na západ.

6. 5
   Strand a stánek 1:34

   Číst text

   Zastav se. Tady jde o všechno.

   V této ulici jsou kanceláře časopisu, který mě vydává. A na těchto chodnících, každé první úterý v měsíci, se děje něco, co nikdo předtím neviděl.

   Lidé stojí ve frontě.

   Ne na chleba, ne na představení. Na časopis za šest pencí, kvůli jedné postavě.

   Chci, abys pochopil, co to znamená. Tito lidé žijí ve městě, kde policie existuje teprve třicet let, kde se ve Whitechapel zabíjejí ženy a nikdy se nezjistí, kdo to udělal, kde každý čtvrtý dělník tento týden nebude mít dost jídla.

   A stojí ve frontě, aby si přečetli, že někdo, někde, se podívá na rukáv saka a pochopí všechno.

   Myslím, že tohle kupují. Ne zločiny — představu, že svět je čitelný. Že existuje někdo, pro koho nic není chaotické.

   Můj autor už toho má dost. Píše své matce, že mě chce zabít, že ho odvádím od lepších věcí. Ona mu odpovídá: nemůžete, nesmíte, neodvážíte se.

   Odváží se. V prosinci, za dva roky, mě hodí do švýcarského vodopádu.

   A tato ulice bude nosit černé pásky.

7. 6
   Charing Cross 1:13

   Číst text

   Charing Cross. Odsud odjíždějí vlaky na kontinent a do Švýcarska.

   Z tohoto nádraží prchneme, Watson a já, pronásledováni profesorem. Nastoupíme do vlaku, vystoupíme v Canterbury, abychom se zbavili našeho pronásledovatele, a uvidíme ho projíždět na trati ve zvláštním vlaku najatém jen proto, aby nás dostihl.

   Nebudu tomu moci uvěřit.

   Nakonec — to si bude myslet každý.

   Můj autor mě bude mít dost. Zabije mě při pádu z vodopádu ve Švýcarsku, aby mohl psát historické romány, které považuje za seriózní a které už nikdo nečte.

   Dvacet tisíc lidí zruší své předplatné časopisu. Páni z City budou nosit černé pásky. Dostane urážlivé dopisy.

   Vydrží to osm let, pak mě přivede zpět.

   Myslím, že je to poprvé, co publikum donutilo autora někoho vzkřísit. Řekne vám to něco o této zemi: věci se tu nepřevracejí, ale opotřebovávají, dokud nepovolí.

   Pokračujte podél řeky.

8. 7
   Trafalgar Square, lvi 0:56

   Číst text

   Opouštíme řeku na chvíli. Tady je Trafalgar Square, a sloup má padesát jedna metrů.

   Zajímají mě lvi. Jsou od Edwina Landseera, nejuznávanějšího malíře zvířat v Anglii. V roce 1858 mu objednali čtyři bronzy; dodal je v roce 1867. Devět let. Zoo v Regent’s Parku mu půjčila mrtvého lva, aby mohl pracovat podle přírody, ale zvíře se rozložilo dřív, než stihl dokončit.

   Podívej se na tlapy, když půjdeš kolem: jsou to kočičí tlapy. A hřbet je prohnutý tam, kde by měl být lví vypouklý. Čtyři chyby v bronzu uprostřed impéria, před kterými toto město prochází, aniž by si jich všimlo. Dívat se není totéž co pozorovat, a z tohoto rozdílu žiji.

   Chceš si něco ověřit sám? Vyjdi na severní terasu: palec, stopa a yard jsou zapečetěny v zábradlí. Polož na ně svou ruku. Pak pokračuj na západ, směrem k Piccadilly.

9. 8
   Criterion, kde vše začíná 1:31

   Číst text

   Tady stojí budova, která je nejdůležitější v mém životopise, a nikdo si jí nevšímá.

   Právě zde, v baru, potkává Watson náhodou bývalého asistenta, jistého Stamforda, v lednu 1881. Právě se vrátil z Afghánistánu, má důchod jedenáct šilinků a šest pencí na den, bydlí v hotelu a už si to nemůže dovolit.

   Říká Stamfordovi, že hledá levné bydlení.

   Stamford odpovídá: to je zvláštní, dneska jste už druhý, kdo mi to říká.

   Celá má existence spočívá v této větě. Bez této náhody u baru by si Watson našel pokoj jinde, nikdo by nevyprávěl mé příběhy a zůstal bych podivínem známým třem policistům.

   Je třeba být v tomto bodě jasný: nikdy bych nenapsal ani slovo. Zkoušel jsem to později — dva příběhy z mé ruky, a jsou špatné. Uvědomil jsem si, že je potřeba říct čtenáři to, co ještě neví, což je přesně to, co se snažím celý život nedělat.

   Tento unavený lékař, u tohoto baru, je podmínkou mé existence.

   Jsem dost rozumný na to, abych to věděl, a dost pyšný na to, abych mu to nikdy neřekl do očí.

10. 9
    Král, kterého neroztavili 2:37

    Číst text

    Přejdi na přechod a pokračuj k ostrůvku, kde stojí kůň. Nikdo na něm nesedí, a přesto je to nejvýznamnější metr čtvereční ve městě.

    Tento jezdec je Karel I., první velká jezdecká bronzová socha v Anglii. Smlouva z roku 1630 je přesná, jak to mám rád: šest set liber a kůň „o stopu vyšší než velký kůň“. Velký pokladník Richard Weston ji objednal pro svou zahradu v Roehamptonu; zůstala tam, zatímco král prohrával svou válku, a pak ztratil hlavu.

    Parlament ji prodal kováři z Holbornu, Johnu Rivettovi, s příkazem ji rozbít. Rivett přinesl kousky mosazi jako důkaz a zbytek schoval u sebe doma. Po celá léta prodával nože s mosaznou rukojetí, přísahajíc, že pocházejí z roztaveného krále.

    Příbory jsou tradicí, která byla sepsána až později: ber to, jak chceš. Co je jisté, je, že léta lhal Parlamentu, který věšel lidi za menší prohřešky. A že poskytl důkazy — zapamatuj si tento detail: kdo nic neskrývá, nikdy nepřinese kousky.

    Po restauraci v roce 1660 se bronz vynořil neporušený. Karel II. ho nechal postavit právě zde, v roce 1675, na podstavec navržený Christopherem Wrenem a vytesaný Joshuou Marshallem.

    Právě zde, a to je celé to kouzlo. Kříž, který jsi viděl před nádražím, je kopie: originál Eduarda I. stál pod těmito kopyty, zničený Parlamentem v roce 1647. A v říjnu 1660 bylo na těchto několika metrech popraveno osm králových soudců metodou vyhrazenou pro zrádce — která nebyla rychlá. Samuel Pepys se na to přišel podívat, 13.

    Teď se podívej, kam směřuje kůň. Whitehall, přímo před tebou. O 350 metrů dále vlevo, světlá fasáda: Banqueting House. 30. ledna 1649 prošel Karel I. velkým sálem pod stropem, který vymaloval Rubens, a pak vyšel na lešení postavené proti zdi. Pokud někdy vejdeš dovnitř, zvedni hlavu: to je poslední věc, kterou z paláce viděl.

    Nic z toho není náhoda. Krále znovu posadili na koně přesně tam, kde popravili jeho soudce, a otočili ho směrem k sálu, kterým vyšel zemřít.

    Něco málo o pokračování, které již není mým stoletím. V roce 1941 tento bronz sestoupil z podstavce, aby přečkal válku na venkově, chráněn před bombami; vrátil se v roce 1947 s novým mečem. A každého 30. ledna někdo přinese květiny k jeho nohám.

    Whitehall klesá před tebou. My se vydáme Northumberland Avenue, vlevo: vede přímo k řece.

11. 10
    Dolů k řece 0:43

    Číst text

    Sestupujeme k Temži.

    Tento nábřeží pod našima nohama je nové. Před třiceti lety sem řeka dosahovala, široká a špinavá, a léto roku 1858 bylo tím, co se nazývá Velkým zápachem: Parlament přerušil své zasedání, protože se v síni nedalo dýchat.

    Tehdy se pod tímto chodníkem postavila nejdelší kanalizace na světě, a na ní tato promenáda. Milion metrů krychlových země získaných z vody.

    Londýn řeší své problémy tím, že je pohřbí, a pak se nad nimi prochází.

12. 11
    Scotland Yard, na nábřeží 1:20

    Číst text

    Tady je dům mých drahých soupeřů.

    Metropolitní policie se usadila v této nové budově minulý rok. Říká se jí New Scotland Yard. Je postavena ze skotské žuly, opracované vězni z věznice Dartmoor, což má jistou eleganci.

    A při kopání základů, v roce 1888, dělníci našli trup ženy. Nikdy nebyla identifikována, nikdy nevyřešena. Buduje se sídlo kriminální policie na nevyřešeném zločinu: já bych si to netroufl napsat.

    Mám s těmito lidmi komplikované vztahy. Často říkám, že Lestrade je nejlepší z nejhorších, že mají energii, ale žádnou představivost.

    Je to nespravedlivé, a vím to.

    Ti lidé pracují na desítkách případů současně, bez výběru, bez odmítnutí nudných, s povinností podat zprávu. Já si vybírám to, co mě baví, a zbytek nechávám být. Nemám žádného nadřízeného, žádný rozpočet, žádný soud k přesvědčení.

    Jsem amatér v pravém slova smyslu: dělám to, protože to miluji. Oni mají povolání.

    Ve skutečnosti oni dosahují odsouzení a já rozuzlení. Není to stejná profese.

13. 12
    Westminsterský most 0:43

    Číst text

    Poslední zastávka. Hodinová věž, Parlament, řeka.

    Tohle je pohlednice, a já mám na tom velký podíl: za dvě stě let nebude možné nakreslit mlhu na tomto mostě, aniž by si na mě někdo vzpomněl.

    Ta mlha, mimochodem, nebyla romantická. Byla žlutá, páchla po síře a zabíjela — několik tisíc lidí během nejhorších zim.

    Říkalo se jí hrachová polévka. Já v ní viděl hlavně profesní výhodu: v té kaši můžete sledovat člověka ze tří metrů, aniž by vás viděl.

14. ◆
    Dopis na 221B 1:56

    Číst text

    Dlužím ti konec vyšetřování.

    Možná sis všiml, že jsme nešli na Baker Street. Není to opomenutí.

    V roce 1891 číslo 221B neexistuje. Ulice končí někde kolem čísla 85: čísla nad tímto nebyla nikdy přidělena. Můj autor zvolil neexistující adresu schválně, jako když se píše „ulice Někde“ pro to, aby nikoho neobtěžoval.

    Pak se Londýn pustil do práce.

    V roce 1932 se Baker Street prodloužila na sever a přečíslovala. Číslo 221 připadlo na novou budovu Abbey Road Building Society, úvěrové společnosti.

    A dopisy začaly přicházet.

    Dopisy z celého světa, adresované muži, který nikdy nedýchal. Lidé žádají o pomoc. Skutečné potíže, někdy — zmizení, krádeže, podezření.

    Banka dopisy nevrátila. Jmenovala někoho. Zaměstnance, na plný úvazek, jehož oficiální pozice byla sekretář Sherlocka Holmese. Odpovídal na každý dopis, že pan Holmes se stáhl do Sussexu, aby choval včely, a že lituje, že nemůže případ převzít.

    Tato pozice existovala více než padesát let.

    Takže tady jsme, a to je úvaha, která se mi velmi líbí.

    Lidé si myslí, že fikce napodobuje realitu. Tady, realita udělala opak: město prodloužilo ulici, přidělilo číslo, zaměstnalo člověka a platilo mzdu, po půl století, aby vymyšlená adresa se stala skutečností.

    Nikdy jsem neexistoval.

    Ale pořád mi píšou.

    Děkuji, že jsi šel se mnou.