Bastila, v kůži sankylota

Zastávky

1. ◆
   Než vyrazíte 0:35

   Číst text

   Poslouchej. Dnes ráno Paříž nepracuje.

   Jmenuju se… na tom nesejde. Říkej mi třeba dělník od dřeva. Je mi šestadvacet, jsem truhlářský tovaryš – to znamená, že jsem se vyučil, ale nikdy nebudu mít vlastní dílnu: na to bych si musel zaplatit za maîtrise (mistrovskou zkoušku), a tolik peněz nikdy mít nebudu.

   Bydlím na rue de Charonne, ve čtvrtém patře, v pokoji, o který se dělím s dalšími dvěma. V zimě spíme oblečení. Vstávám v pět ráno, pracuju do sedmi do večera a z rukou mi je cítit horký klíh a piliny – tenhle pach nezmizí ani v neděli.

   A mám hlad. Ne takový, jako když vynecháš jedno jídlo. Tenhle trvá už od zimy.

   Dám ti jedno číslo, to je lepší než dlouhé řeči. Čtyřlibrový chleba stojí čtrnáct a půl sou. Když pracuju, vydělám si pětadvacet sou denně. Půlka denní mzdy za chleba – a to ještě musím zaplatit za pokoj, za dřevo a za boty.

   Minulá zima byla nejstudenější, co pamatujeme. Seina zamrzla. Mlýny se zastavily. Od té doby stojíme od čtyř od rána fronty před pekárnami a někdy na konci stejně nic není.

   Dneska ráno je dílna prázdná. Nikdo neotevřel.

   Je 14. července 1789. A než vyrazíme, řeknu ti to nejdůležitější, protože na to se vždycky zapomíná, když se o tomhle dni vypráví zpětně.

   Nevím, co se stane.

   Nikdo to neví. Ani já, ani lidi na ulici, ani král ve Versailles, ani vojáci. Dneska ráno to ještě není historické datum. Je to úterý, kdy máme strach a hlad.

   To, co se dnes stane, si nikdo z nás nerozhodl, když ráno vstával.

   Pojď se mnou.

2. 1
   Faubourg Saint-Antoine 1:08

   Číst text

   Jsme ve Faubourgu. Rozhlédni se kolem sebe. Tahle ulice, to je čtvrť dřeva.

   Tisíce rukou. Umělečtí truhláři, stolaři, soustružníci, čalouníci, pozlacovači. Nejchudší a nejpyšnější čtvrť Paříže.

   Chceš vědět, jaký to je, být mnou? Denně vydělám dvacet pět sous. Čtyřlibrový chleba – dva kilogramy, to mi vystačí na den a půl – stojí od jara čtrnáct. Čtrnáct z dvaceti pěti. Jenom za chleba. Zbývá jedenáct sous na nájem, dřevo na topení, svíčky, dřeváky a na víno, které už nepijeme.

   Dřív stál chleba osm. Žili jsme bídně. Teď už nežijeme vůbec.

   A předevčírem se to rozneslo od úst k ústům: král propustil Neckera. Necker, to byl jeho ministr financí – švýcarský bankéř, jediný tam nahoře, kdo zdá se věděl, že vůbec existujeme. Vyhnali ho jako sluhu.

   A tak nám to došlo. Král nechal kolem Paříže rozmístit své pluky. Cizí vojáci, Švýcaři, Němci, kteří nemluví naší řečí a nebudou mít žádné zábrany. Děla namířená na město. Nejsou tu, aby nás chránili. Jsou tu, aby nás zkrotili.

   Podívej se na muže kolem mě. Včera hoblovali prkna. Dnes ráno shánějí zbraně.

   A ve vzduchu je cítit něco, co jsem v životě nezažil: je nás víc než jich. A už nemáme co ztratit.

   Tak jdeme. Na západ, přímo touhle ulicí, k té velké černé pevnosti, která na nás odjakživa dohlíží na konci předměstí. Čtyři sta metrů. Pojď za mnou.

3. 2
   Řemeslnické dvory 0:30

   Číst text

   Na chvilku se zastav. Vidíš tyhle brány, ty temné průchody, co mizí mezi domy?

   To jsou naše dvory. Za každou z nich se tísní desítky dílen, dřevěná schodiště, dvorky uvnitř dvorků. Labyrint.

   Tady se už od dob Ludvíka XI. smí opracovávat dřevo, aniž by člověk patřil do corporations. To jsou profesní cechy: rozhodují, kdo smí vykonávat řemeslo, nechávají si platit, zavírají dveře. Na Faubourgu ale ne. Tady se může usadit každý, kdo umí držet hoblík. To je privilegium Faubourgu. A právě proto se v těhle ulicích tísní všichni chudí s šikovnýma rukama z celého království.

   Tohle si zapamatuj, protože to vysvětluje zbytek dnešního dne: čtvrť, kde se umí držet nástroj, je čtvrť, kde se umí držet i píka.

   Jdi dál rovně. Náměstí je na konci, ten sloup už vidíš.

4. 3
   Náměstí Bastily 1:43

   Číst text

   Tady je. Bastila.

   Zastav se. Podívej se nahoru a představuj si, protože z ní nezbylo vůbec nic.

   Osm kulatých věží. Zdi vysoké třicet metrů – deset pater, jestli chceš, z masivního kamene. Příkop široký jako ulice, vyschlý, plný odpadků. Dole žádné okno, žádný otvor. Od mého narození stojí tamhle, nad našimi střechami, černá, němá.

   Když bydlíš na předměstí, nedíváš se na ni. Žiješ vedle ní, jako bys žil vedle útesu.

   Královské vězení. Říká se, že v něm zmizíš na základě jediného listu – lettre de cachet: příkazu podepsaného králem, bez soudu, bez procesu, bez časového omezení. Vejdeš dovnitř a nikdo neví, kdy vyjdeš ven.

   Ale poslouchej mě dobře, protože ti budou vyprávět hlouposti.

   Nepřišli jsme osvobodit vězně. Uvnitř jich je jen sedm. Sedm. Čtyři padělatelé, dva blázni a jeden šlechtic, kterého tam zavřela jeho vlastní rodina. Žádní hrdinové.

   Přišli jsme si pro střelný prach.

   Dnes ráno nás byly u Invalidovny desetitisíce. Ve sklepeních jsme sebrali třicet tisíc pušek. Třicet tisíc! Ale ani zrnko střelného prachu – všechen ho nechali dva dny předtím převézt sem, za tyhle zdi. A puška bez prachu je jen klacek.

   A tak se celé město seběhlo k Bastile. Ne kvůli svobodě. Ale abychom mohli bojovat.

   Vcházíme na vnější nádvoří. Čekáme. Vyjednáváme s guvernérem de Launay, tam nahoře na věžích – je neviditelný, vidíme jen klobouky pohybující se za cimbuřím. Vleče se to. Hodinu. Dvě hodiny. Slunce pálí.

   Řeknu ti, co v tu chvíli cítím, a není to nic slavného: chce se mi odejít. Dívám se na ty zdi, dívám se na naše píky a myslím si, že tady na tom nádvoří všichni zbytečně zemřeme.

   A pak – dodnes nevím, kdo vystřelil první – povolí řetězy padacího mostu, ten se zřítí na nádvoří a strhne se střelba.

   Naši padají na dlažbu. Myslíme si, že nás vlákali do pasti, že nás nechali vejít, aby nás mohli z úkrytu zmasakrovat. Vztek náhle střídá strach, jako když obrátíš rukavici naruby.

   Před touhle branou zemře devadesát osm z nás. Z posádky jen jediný muž.

   A pak se stane to, co nikdo nečekal: přicházejí gardes-françaises. Královi vojáci v modrých uniformách, ti, co nás měli držet na uzdě. Přidávají se na naši stranu. I se svými děly. Míří bronzovými hlavněmi na bránu, ze třiceti kroků.

   V pět hodin je po všem. De Launay posílá vzkaz a pak se vzdává. Velký most klesá.

   Vstupujeme do Bastily.

   My. Lid. Do nedobytné.

5. 4
   Čtvrť Arsenal 0:23

   Číst text

   Opouštíme náměstí. Po levé ruce, celá tahle strana, to je Arsenal.

   Pozor, člověk se snadno splete: Arsenal není jedna budova, ale celá čtvrť. Zabírá celý prostor mezi Bastilou a řekou – dílny, slévárny, sklady, zahrady. Právě tady se po dvě staletí odlévala králova děla.

   Po dvě staletí. Ale teď už ne.

   Velká prachárna vyletěla do povětří v roce 1563: výbuch smetl celou čtvrť. Od té doby se střelný prach drží dál od města. Co tu zbylo, jsou kanceláře, byty pro důstojníky a knihovna.

   Takový je Arsenal v roce 1789: válečné jméno pro čtvrť, kde zavládl klid.

   A proto jsme tam dnes ráno nešli. Střelný prach už tu není. Byl tamhle, za zdmi, od kterých právě odcházíme.

   Sejdi dolů k řece.

6. 5
   Square Henri-Galli 0:56

   Číst text

   Vejdi do parku a na trávníku hledej hromadu velkých světlých kamenných bloků. Jsou poskládané do oblouku a sahají zhruba do výšky člověka.

   Jsou mnohem starší a hrubší než všechno ostatní kolem. Ten oblouk není žádná dekorace. Je to zakřivení jedné z věží.

   Přijdi blíž. Dotkni se těch kamenů.

   To jsou ony. Pravé kameny z Bastily. Bloky z jejích základů, vytažené ze země a přenesené sem.

   Protože hned den po jejím dobytí jsme ji začali bořit. Kámen po kameni. Stovky mužů, a já mezi nimi, jsme pevnost rozebírali holýma rukama před zraky celé Paříže, která se na to chodila dívat. Nechtěli jsme ji jenom porazit. Chtěli jsme, aby zmizela. Vymazat z pařížského nebe siluetu, která nás čtyři staletí nutila se hrbit.

   Jeden chytrák ty kameny rozřezal na malé miniaturní Bastily a prodával je po celé Francii jako relikvie svobody. Symbol našeho strachu se stal suvenýrem, který si člověk vystaví na krbovou římsu.

   Polož na ně ruku. Tohle je všechno, co zbylo z největšího strachu Paříže.

7. 6
   Na nábřeží 0:15

   Číst text

   Tak jsme na nábřeží. Po levé ruce máš Seinu. Bude nás provázet až do konce – nespouštěj ji z očí, ukazuje nám cestu.

   Před námi, ten podlouhlý ostrov, to je ostrov Svatého Ludvíka. Městské paláce, lidé, kteří nikdy neměli hlad. Dnes ráno zavřeli okenice.

   A teď vnímej, co se děje za mými zády. Když jsme vycházeli z faubourgu, bylo nás pár stovek. Teď jsou nás tisíce. Z ulic, z průjezdů, ze sklepů vycházejí lidé a připojují se k proudu, aniž by se jich kdo na něco ptal.

   Už nejsme jen vzpoura. Jsme příliv.

   Nech se unášet. Jdi na západ, s řekou po levici.

8. 7
   Nábřeží (průvod) 0:51

   Číst text

   Jdi. Nezastavuj. Dnes večer pochoduje celá Paříž.

   Stoupáme k Radnici a uprostřed nás je de Launay. Guvernér Bastily. Vlečou ho, bledého, bez paruky, ulicemi, kterým ještě dnes ráno vládl ze svých věží.

   Dav se na něj tlačí, bije ho, uráží ho. Ví, co ho čeká.

   Já jdu dál a nedělám nic, abych to zastavil, a nedělám nic, abych mu pomohl. Viděl jsem naše lidi padat před bránou, na dlažbě nádvoří. Devadesát osm našich. Soucit dnes večer zůstal v příkopu Bastily.

   Rád bych ti řekl, že jsem se styděl. Bylo by to čistší. Pravda je, že jsem se díval a šel dál.

   Cítíš, jak se kolem nás mění vzduch. Dnes ráno, když jsme scházeli z faubourgu, jsme byli jen hladová vzpoura, kterou mohl rozehnat jeden útok jízdy. Dnes večer jsme síla.

   Strach změnil stranu. Teď jsou to oni, kdo se za okny dívá, jak procházíme, a třese se.

   Řeka po tvé levici všechno viděla. Jdi dál.

9. 8
   Notre-Dame nad vodou 0:23

   Číst text

   Zvedni oči. Tam, nad vodou, ta šedivá hmota: Notre-Dame.

   Dobře se na ni podívej, protože ji nevidíš tak, jak ji vidím já.

   Ty vidíš sanktusník. Já ne. Středověký sanktusník byl prohnilý, vítr ho ohýbal – před třemi lety ho začali rozebírat a nic z něj nezbylo. V tomto roce 1789 je Notre-Dame kostel bez sanktusníku, se dvěma hranatými věžemi a holou střechou.

   A poslouchej. Zvony. Zvoní po celé Paříži, z jednoho břehu na druhý, z jedné zvonice na druhou. Nezvoní, aby ohlásily čas: je to tocsin, poplach. Odpovídají si, nesou zprávu rychleji než naše kroky.

   Bastila padla.

   V oknech naproti, na ostrově, nás sledují tváře. Někteří se bojí. Mnozí nám už provolávají slávu.

   Ještě tři sta metrů. Řeka nalevo.

10. 9
    Objevuje se radnice 0:29

    Číst text

    Tamhle. Před tebou, ta velká fasáda: Hôtel de Ville (Radnice). Moc města – ne krále, ale Paříže.

    Zpomal. Nadechni se.

    Do téhle budovy bych se nikdy nedostal. Ani jednou za život. A teď tam stoupám se čtyřmi sty dalšími a nikdo nás nezastavuje.

    Není to pýcha. Je to, jako když zatlačíš na dveře, o kterých sis myslel, že jsou zamčené, a ony se otevřou.

11. 10
    Radnice, place de Grève 1:10

    Číst text

    Jsme tady. Place de Grève.

    To jméno znáš, i když o tom nevíš. „Grève“ je starý výraz pro štěrkovou pláž: břeh se tu kdysi mírně svažoval až k vodě. A právě tady čekali muži bez práce, vestoje, celý den, jestli je někdo nenajme. Odtud pochází francouzský výraz faire la grève, tedy stávkovat.

    Tady to končí – a tady to začíná.

    De Launay umírá na těchto schodech. Nebudu ti popisovat jak. Jeho hlava skončí nabodnutá na píce, nošená po Paříži. A s ním padne i Flesselles, prévôt des marchands – tedy něco jako starosta města – ten, co nám ráno slíbil zbraně a poslal nás honit se za bednami plnými hadrů.

    Hněv lidu falešné sliby neodpouští.

    Ale zvedni oči k téhle budově. Protože zatímco se na schodech vyřizují ranní účty, uvnitř se rodí něco mnohem většího.

    V těchto zdech se usazuje nová moc. Město si vytváří vlastní vládu – bude se jí říkat Komuna – a vlastní milici, ze které se stane Národní garda. Paříž si vládne sama. Poprvé po staletích se nečeká na Versailles.

    Pochop, co všechno se za jediný den převrátilo.

    Dnes ráno, když jsem odcházel z faubourg (z předměstí), nebyl jsem nic. Dělník od dřeva s prázdným žaludkem, kterého mohli nechat vyhladovět, zavřít na základě podepsaného listu, zapomenout na něj. Dnes večer se v tomto městě bez nás neobejde nic.

    Bastila padla. Ale my jsme dnes nedobyli vězení.

    Dobyli jsme strach. Vzali jsme si ho a už ho nikdy nevrátíme.

12. ◆
    Epilog 0:31

    Číst text

    Můžeš si na chvilku sednout. Podívej se na lidi, jak přecházejí náměstí. Lhostejně, ve spěchu.

    Kráčejí po Grève a ani netuší, že právě tady se Paříž naučila přestat klopit hlavu. Že pod jejich klidnými kroky se odehrál ten červencový večer, kdy jsem já, dělník se dřevem, pochopil, že mám nějakou váhu.

    Pár slov o jméně, které mi dali.

    Sans-culotte. Ten den mi tak ještě neřekli – to slovo se objevilo až o dva nebo tři roky později. Culottes jsou krátké kalhoty ke kolenům s hedvábnými punčochami: oděv lidí, kteří nepracují rukama. My jsme nosili dlouhé kalhoty, dělnické a námořnické. Bez culottes. Byla to urážka. My jsme z ní udělali prapor.

    Teď ti řeknu, co jsem ten večer nemohl vědět, ale co ty víš.

    O šest týdnů později sepsalo jedno shromáždění sedmnáct článků. První začíná takto: Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Tesařský tovaryš, který si nikdy nebude moci zaplatit mistrovskou licenci, a francouzský král v jedné větě.

    Tenhle text obletěl svět. Překládal se, opisoval, napodoboval. Když se v roce 1948 po strašlivé válce sešly národy, aby sepsaly všeobecnou deklaraci, vyšly právě z něj.

    A z toho dne, 14. července, se stal státní svátek téhle země. Ne svátek krále ani vítězství nad sousedem, ale svátek dne, kdy se lidé, kteří neměli nic, rozhodli, že se přestanou bát.

    Nebudu ti tvrdit, že všechno, co následovalo, bylo krásné. Viděl jsi, co se dělo dnes odpoledne, a viděl jsi hlavy nabodnuté na píky. Později přišly ještě mnohem horší věci a možná jsem u nich byl.

    Ale ničeho nelituju.

    Čtrnáctého července ti budou říkat, že padla věznice. Bylo v ní sedm vězňů a pevnost se stejně měla bourat.

    Pamatuj si, že o věznici nešlo. Šlo o nás.

    Díky, že jsi šel se mnou.