Vinci, v kůži Leonarda

Zastávky

1. ◆
   Dali mi zeď 1:30

   Číst text

   Dali mi zeď.

   Píše se září 1504.

   Ne desku, ne plátno, které si člověk odnese. Sedmnáctimetrovou zeď v největším sále Republiky. Je mi padesát dva a je to nejdůležitější zakázka mého života.

   A před pár měsíci dali tu zeď naproti někomu jinému.

   Devětadvacetiletému klukovi. Z bloku mramoru, který nikdo nechtěl, vytesal čtyřapůlmetrového obra. Celé město nemluví o ničem jiném než o něm.

   Měsíce budeme malovat proti sobě, v jednom sále. Prý je to pocta.

   Budu k tobě upřímný, když už se mnou kráčíš: nedokončil jsem skoro nic, co si u mě objednali. Bitvu koní v Miláně, která zůstala jen v hliněném modelu a francouzští lučištníci ji pro zábavu rozstříleli šípy. Klanění, nedokončené. Bronzový kůň, nikdy neodlitý – bronz padl na děla.

   Lidé si myslí, že jsem pomalý. To není pomalost.

   Jenže já vždycky vidím něco jiného. Začnu malovat tvář, všimnu si, jak se světlo stáčí po líci, přemýšlím proč, a strávím tři týdny studiem volího oka, abych to pochopil. Obraz čeká. Často čeká navždy.

   Pojď. Ukážu ti město a ukážu ti tu zeď.

2. 1
   Ponte Vecchio, u řezníků 1:46

   Číst text

   Cítíš to? Ne. Nemůžeš to cítit.

   Tenhle most je dnes mostem řezníků. Desítky stánků a pod každým propadliště.

   Co se neprodá, padá do řeky. Vnitřnosti, krev, hlavy. Všechno odnáší Arno, a když v létě téměř vyschne, neodnáší nic.

   Za devadesát let je odsud velkovévoda vyžene a nastěhuje sem zlatníky, protože si nad mostem nechá postavit průchod a nebude chtít čichat tenhle puch. Ty v těch výlohách uvidíš zlato. Já vidím mršiny.

   Chodím sem často, ale ne kvůli masu.

   Chodím sem, protože se tu vyhazují zvířata. Kupuju to, co by se jinak ztratilo, a nosím si to do dílny, abych to otevřel. Býčí srdce. Strávil jsem týdny nad jedním býčím srdcem. Lil jsem do něj vosk, abych získal odlitek jeho dutin. Pochopil jsem, jak se krev točí v chlopni. Nemůžu to nikomu říct, protože nikdo nechápe, k čemu by to bylo.

   Mimochodem, nejím maso. Všichni se mi kvůli tomu smějí. Viděli mě, jak na trhu kupuju ptáky v kleci, otevírám dvířka a dívám se, jak odlétají. Považují mě za podivína. Raději podivín, než abych řekl, co si doopravdy myslím a nechávám si pro sebe: jednoho dne budeme lidi, kteří zabíjejí zvířata, soudit stejně jako ty, kteří zabíjejí lidi.

   No nic. Tohle se na mostě nahlas neříká.

3. 2
   Nahoru po Por Santa Maria 0:59

   Číst text

   Vracíme se na náměstí.

   Tohle je ulice hedvábníků. Slyšíš za okenicemi tkalcovské stavy – to pravidelné klapání, to je člunek.

   Před rokem si u mě jeden zdejší manžel objednal portrét své ženy. Obchodník s hedvábím, Francesco. Jeho žena se jmenuje Lisa.

   Nedokončil jsem ho. Samozřejmě. Myslím, že ho vlastně nikdy nedodám. Mám ho až příliš rád na to, abych se s ním rozloučil. Vezmu si ho s sebou všude, až do Francie, až do konce.

4. 3
   David, umístěn v září 1:50

   Číst text

   Tady je.

   A čtyři a půl metru. Stojí tu od září, přede dveřmi paláce. Trvalo čtyři dny, než ho sem dostali z dílny u katedrály. Na vozíku zavěšeném na lanech, aby se ani jednou nedotkl země. A táhlo ho čtyřicet mužů.

   Ten mramorový blok nikdo nechtěl. Válel se čtyřicet let na dvoře staveniště. Jeden sochař do něj začal sekat, špatně, a nechal ho být. Příliš vysoký, příliš úzký, s vrypem přímo uprostřed. Všichni mistři z města si ho prohlédli a odešli.

   On si ho vzal.

   Musím ti říct něco, co neříkám rád. V lednu svolala Signoria komisi, aby rozhodla, kam ho umístit. Byl jsem v ní. Byl v ní Botticelli, Perugino, Sangallové, asi třicet z nás.

   Hlasoval jsem pro loggii, tamhle pod podloubím. Do bezpečí. Dobře osvětlenou.

   Hodně se říkalo, že jsem ho chtěl schovat. Že navrhuju stín, aby byl míň vidět.

   Není to lež.

   Víš, co mi na té věci vadí? Ne to, že je krásná. Ale to, že je nahá a prostá. Stojící muž, s kamenem v ruce, a nic víc. Žádný stroj, žádná perspektiva, žádné sfumato, žádných dvacet let bádání o světle. Devětadvacetiletý kluk si vzal zkažený blok a za tři roky z něj vytáhl tohle. A ani jednou se nezastavil, aby pochopil něco jiného.

   Já jsem nikdy nedokončil koně.

5. 4
   Lodžie lancknechtů 0:40

   Číst text

   Tohle podloubí slouží republikovým ceremoniím. Slavnostně se tu vyhlašuje, přijímají se tu návštěvy, schovává se před deštěm.

   Pro sochu mi to přijde ideální. Střecha, tři zdi, světlo, co jde zepředu a celý den se nepohne.

   Neposlechli mě. Dali přednost otevřenému náměstí, přímému slunci, dešti a mrazu. O čtyři století později ji stejně museli schovat dovnitř.

6. 5
   Zeď, kterou mi dali 1:52

   Číst text

   Tam nahoře, za těmi zdmi, je sál dlouhý padesát metrů. Sál Velké rady. Zasedá v něm pět set mužů.

   Na východní stěně já. Na západní on.

   Můj námět: bitva u Anghiari. Florentské vítězství, šedesát let staré. To, co z ní dělám, není vítězství. Jsou to čtyři jezdci a čtyři koně zapletení kolem jedné standarty, s otevřenými tlamami, vyceněnými zuby, koně se navzájem koušou. Už nerozeznáš lidi od zvířat. Do svých poznámek jsem si napsal, že válka je zvířecí šílenství – pazzia bestialissima. Přesně to maluju.

   A já to zkazím.

   Svým způsobem to už vím. Odmítl jsem fresku – freska tě nutí malovat rychle, na čerstvou omítku, bez možnosti oprav. Takto já pracovat neumím. Chtěl jsem použít olejovou techniku, na podkladovou vrstvu, aby se dala donekonečna předělávat.

   Aby barva uschla, přistavíme ohřívadla. Spodní část zaschne. Horní, příliš daleko od ohně, steče. Měsíce práce potečou po zdi dolů, zatímco se budu dívat.

   Za dva roky to vzdám.

   On ani nezačne malovat. Papež ho povolá zpátky do Říma kvůli jedné hrobce a on odjede bez jediného pohledu zpět. Z našich dvou stěn zbydou jen kresby a kopie, které podle mého kartonu udělají jiní.

   Největší souboj dvou malířů, jaký byl kdy uspořádán, nepřinesl jediný obraz.

   A jednoho dne to přemalují. Přijde jiný, Vasari, a všechno zakryje svými vlastními bitvami. Moji stěnu pod tím hledají dodnes.

7. 6
   Orsanmichele, kostel cechů 1:08

   Číst text

   Tenhle masivní kvádr je kostel a kdysi to bývala sýpka.

   Podívej se na ty výklenky ve zdech: každý městský cech si sem umístil svého svatého a předháněl se s ostatními. Soukeníci, vlnaři, bankéři, zbrojíři.

   V tamtom je bronzové sousoší od mého mistra Verrocchia. Kristus a svatý Tomáš. Odlil ho můj mistr a já byl u toho v dílně, když na něm pracoval.

   Na chvilku se zastav, protože ti musím něco říct o tomhle městě a už to nebudu opakovat.

   Je nás tu padesát tisíc. Padesát tisíc. To je jen městečko.

   A v tomhle městečku se za sto let sešli: chlap, co postavil kupoli bez lešení, ten, co vytesal Davida, ten, co namaloval Venuši, můj mistr Verrocchio, já — a jeden kancléřský tajemník, který zrovna teď píše o moci věci, co se budou číst za pět set let.

   Všichni se tu známe. Navzájem jsme se u sebe učili. A taky se skoro všichni nesnášíme, což hodně pomáhá.

   Nevím, proč se to stalo zrovna tady. To neví nikdo.

   Pokračuj dál k baptisteriu.

8. 7
   Kupole a jak drží 1:42

   Číst text

   Zvedni hlavu. A polož si jedinou otázku, která za to stojí: jak to drží?

   Rozpětí pětačtyřicet metrů. Čtyři miliony cihel. A při stavbě žádná dřevěná skruž – protože v celém Toskánsku nebylo tolik dřeva, aby se z ní dala postavit.

   Brunelleschi ji postavil bez středového lešení. Dvě kupole, jedna v druhé, a mezi nimi schodiště. Cihly jsou kladené do vzoru rybí kosti, takže nesklouznou, dokud neztuhne malta. Vynalezl stroje na vytahování materiálu a odmítl vysvětlit, jak to hodlá udělat.

   Když po něm chtěli, aby dokázal, že to umí, navrhl soutěž: postavit vejce na špičku na mramorové desce. Ostatní to zkoušeli. On pak vzal vejce a zlehka ho naťukl. Protestovali, že s takovouhle fintou by to přece uměl každý. Odpověděl, že ano, a že s kupolí by to bylo stejné, kdyby jim prozradil, jak na to.

   Mně bylo devatenáct, když můj mistr na vrchol usadil tu bronzovou kouli. Dvě tuny, sto metrů nad zemí. Byl jsem v dílně, viděl jsem ty stroje, kladkostroje, výhně na svařování měděných plátů.

   Celý život jsem si o tom dělal poznámky. V jednom ze svých zápisníků mám řádek, který si často čtu: pamatuj na svařování koule.

   To je moje nejstarší vzpomínka na řemeslo. Stroj, vysoko nahoře, který funguje.

9. 8
   Brány baptisteria 1:21

   Číst text

   Tyhle pozlacené bronzové dveře sem dali před padesáti lety. Ghiberti na nich strávil dvacet sedm let.

   Deset panelů. A v každém z nich hloubka. Podváděl: postavy v pozadí jsou skoro ploché, ty v popředí vystupují z bronzu. Člověk má pocit, že v tloušťce dvou centimetrů vidí celý sál.

   Pojď blíž a podívej se na třetí panel shora, vlevo. Sleduj dlážděnou podlahu, jak se propadá dozadu. Všechny linie se sbíhají vzadu v jediném bodě.

   Ten bod neexistuje. Je to pravidlo, které jsme objevili tady, v tomhle městě, před osmdesáti lety. Pravidlo, které umožňuje vměstnat hloubku na plochý povrch.

   Dřív se důležití lidé malovali větší než ostatní. Teď se malují dál.

   Vypadá to jako technický detail. Ale je to změna světa. Přešli jsme od umění, které ukazuje to, co víme, k umění, které ukazuje to, co vidíme.

   Jednoho dne můj rival řekne, že tohle jsou Rajské brány. A to bude jediná věc, na které se shodneme.

10. 9
    Santa Maria Novella, můj ateliér 1:56

    Číst text

    Tady pracuju. Ne v paláci – tady.

    Mniši mi půjčili sál, kterému se říká Papežský sál. Je dost velký na to, abych tam rozložil cartone: kresbu ve skutečné velikosti, kterou pak přeneseme na zeď tak, že propícháme její obrysy.

    Chodím sem každý den. Nechal jsem si sem nainstalovat pohyblivé lešení, které jsem si sám navrhl: skládá se a rozkládá, takže se s ním dá po kresbě pohybovat nahoru a dolů.

    A teď ti dlužím příběh téhle ulice.

    Jednoho dne, letos, procházím kolem Santa Trinita. Nějací muži tam diskutují o jedné pasáži z Danta a jeden z nich mě žádá, abych jim ji vysvětlil. Vidím, jak na konci ulice přichází ten kluk. Tak zdvořile říkám: Tady je Michelangelo, on vám to vysvětlí.

    Chtěl jsem být milý. Myslím. Možná ne.

    Pochopil, že si z něj dělám legraci. A přede všemi mi odpověděl: „Vysvětli si to sám, ty, který jsi udělal model koně, abys ho odlil z bronzu, nedokázal jsi ho odlít a z hanby jsi ho nechal být.“

    Pak beze slova odešel. Zrudnul jsem. Psalo se, že jsem zrudnul.

    Nejhorší je, že měl pravdu. Sedm let jsem strávil nad tím koněm. Sedm metrů vysoký, z hlíny, největší, jakého kdy kdo chtěl odlít. Odlití se mi nikdy nepovedlo. Když přišla válka, bronz padl na děla a francouzští lučištníci si z mého koně udělali terč.

    Tomu klukovi je dvacet devět let a už teď přesně ví, kde je mé slabé místo.

11. 10
    Náměstí před kostelem 1:13

    Číst text

    Tady se zastavíme.

    Za dva roky tu zeď opustím a vrátím se do Milána. Pak do Říma, pak do Francie, ke králi, který mě ubytuje na zámku a bude po mně chtít jenom, abych mluvil.

    V zavazadlech si odvezu tři obrazy. I ten pro ženu obchodníka s hedvábím, který jsem nikdy nedodal.

    Ten obraz znáš. Je v Louvru, celý den je před ním dav a stal se z něj nejprohlíženější obraz na světě.

    Já ho považuju za nedokončený. Šestnáct let jsem ho upravoval a nikdy jsem ho neodevzdal.

    A tohle bych si přál, abys sis z téhle procházky odnesl. Není to rada umělce, je to konstatování dvaapadesátiletého muže.

    Skoro nic jsem nedokončil. Vždycky mi to vyčítali a měli pravdu.

    Ale všechno, co jsem začal, jsem začal tím, že jsem se díval. Ne tím, že bych si představoval. Tím, že jsem se díval. Dlouho. Na věci, které ostatním připadaly nezajímavé – vířící vodu, křídlo luňáka, sval pod kůží.

    Je to to jediné, co umím, a přitom to dokáže každý.

    Můžeš začít, až se vydáš dál.

12. ◆
    Co jsem nedokončil 1:22

    Číst text

    Ještě jedna věc a nechám tě.

    Budou o mně říkat, že jsem byl univerzální génius. Budou sestavovat seznamy: malíř, inženýr, anatom, hudebník, architekt. Budou počítat mé deníky – sedm tisíc stran.

    Co se ale bude říkat méně, je, kolik věcí jsem dokončil.

    Asi dvacet obrazů. Možná patnáct, které mi lze skutečně připsat. Žádný z mých létajících strojů nikdy nevzlétl. Socha koně nebyla nikdy odlita. Bitva stekla po zdi. Traktát o malířství zůstal v útržcích a po mé smrti ho sestaví někdo jiný.

    Nevím, jestli je to neúspěch. Často jsem o tom přemýšlel a nerozhodl jsem.

    Co vím, je, že ten kluk naproti dokončí, co začne. Dožije se osmdesáti devíti let, bude tesat sochy, vymaluje strop celé jedné kaple, postaví kupoli větší, než je tahle. Všechno dokončí.

    A přesto.

    Když jsi před chvílí přišel na tohle náměstí, díval ses na mramorového obra. Pak jsi hledal moji zeď, která neexistuje, v sále, do kterého jsi nevešel.

    Přišel jsi se podívat na to, co jsem neudělal.

    A mně to přijde skvělé.

    Děkuji, že jsi se se mnou prošel.