Řím · Zdarma

Koloseum, v kůži gladiátora

107 · sto dvacet tři dnů Trajána

Myslíme si, že známe Koloseum. Vystoupáme nahoru, fotografujeme tribuny a odcházíme. Ale muž, který vstupoval spodem, nikdy tribuny shora neviděl. Sleduj ho z ložnice do arény, pak přes město, které ho sleduje umírat — a objev, že to všechno začalo, dva kilometry odsud, jako pohřeb.

27 min poslechu

Trasa na mapě

4,6 km pěšky · Zobrazit výchozí bod na mapě · © OpenStreetMap

Hlas

Zastávky

Nevybíráme si, že jsme tady 1:30
Číst text
Ještě je tma.
Jsme v roce 107 a hry trvají už celé týdny.
Jsem vzhůru už nějakou dobu. Není to strach — lidé si vždycky myslí, že je to strach. Je to hluk. Kolem mě spí dva tisíce mužů a dva tisíce mužů, to je hodně dechu.
Jmenuji se… to už není moc důležité. Na plakátech malovaných na zdech města je napsané jiné jméno, kratší, snadnější k vykřikování. To je to, které za chvíli vykřiknou čtyřicet tisíc lidí. To moje, které říkala má matka, to už je jen pro mě, v noci, když nemohu usnout.
Je mi dvacet šest let. Bylo mi šestnáct, když můj otec prodal to poslední, co měl na prodej — mě. Sedm let už bojuji. Jedenáctkrát v aréně. Jedenáctkrát jsem odešel po svých.
Říkají mi murmillo. To je jméno pro ty, co nosí velký štít a přilbu s hřebenem, o které se říká, že vypadá jako ryba. Nikdy jsem tu rybu neviděl. Nosím tu přilbu, nedívám se na ni.
Dnes začíná devadesátý první den. Traján slíbil sto dvacet tři dní her za své vítězství nad Dáky. Sto dvacet tři. Nikdo to nikdy neudělal. Od jara prošlo pískem deset tisíc z nás a ještě jich zbývá.
Pojď se mnou. Ukážu ti město, jak ho vidím já: zespodu.
Ludus Magnus, kasárna 1:47
Číst text
Tady to je. Tady žiju.
Dvorek uprostřed, to je naše aréna. Má třetinu velikosti Kolosea — akorát na to, abychom se naučili odhadnout vzdálenosti. Kolem, ve dvou patrech, cely. Moje má tři kroky na čtyři. Spím tam s Thrákem, který chrápe, a Galem, který s nikým nemluví.
Říkají nám ječné zrnožrouti. Je to pravda. Ječmen, fazole, ječmen, fazole. Doktor říká, že to dělá pod kůží tuk, a tuk, ten krvácí hodně za málo. Řez na břiše, který krvácí a nic nezasáhne: dav je spokojený, já jsem naživu. Neživí nás, abychom byli krásní. Živí nás, abychom byli spektakulární krvácení.
Ošetření, to bys neuvěřil... Jsme ošetřováni lépe než senátoři. Máme vysokou hodnotu. Muž jako já stojí mého pána víc, než kolik si zedník vydělá za osm let. Necháš snad zemřít dostihového koně na špatně zašitou ránu?
Doctores jsou veteráni. Chlapi, kteří si vydobyli svoje dřevěné hůlky — rudis, hůlku propuštěnce — a zůstali, protože nic jiného neumí. Jeden z nich už má jen jedno ucho. Učí boj se štítem. Říká, že štít je osmdesát procent řemesla, a ti, kteří milují svůj meč, zemřou při třetím boji.
Trénujeme na dřevěném kůlu. Hodiny. Stejný pohyb. S nástrojem dvakrát těžším než skutečná zbraň, aby ta pravá působila lehce.
A složili jsme přísahu. Všichni. Slovo za slovem: jsem připraven být spálen, spoután, bit a zabit železem. Říká se to nahlas, před ostatními. Ten den přestáváš být člověkem tak, jak to chápeš. Stáváš se věcí, která má hodnotu, trenéra, lékaře a datum.
Podzemím do arény 0:40
Číst text
Tady, pod tvýma nohama, je chodba.
Vede z kasáren až pod arénu. Abychom nemuseli přecházet ulici. Aby nás město nemuselo potkat předčasně.
Scházíme dolů v řadě za sebou. Voní to tu po vlhké zemi a kouřící pochodni. Nikdo nemluví. Ten Gal, co nikdy nemluví, začne v té chodbě potichu mluvit ve své řeči. Nic nerozumím. Myslím, že to jsou jména.
Já si v té chodbě počítám kroky. Pořád stejný počet. Je to hloupé. Ale zaměstnává to mysl.
Koloseum, východní strana 0:57
Číst text
Zvedni hlavu.
Osmdesát arkád, padesát metrů. Dvacet tisíc mužů a deset let na to, aby to postavili — na soukromém jezeře císaře Nerona. Přesně to je místo, kde teď stojíš: dno zábavního jezírka. Vespasianus jezero vypustil a vrátil lidu. Tyran se tu koupal, teď si tu sedáš ty.
Je bílý. Zářící, téměř nepříjemný v poledne. Vypadá bohatě, vypadá to jako: máme dost. Přesně to bylo poselství.
Zřídka vidím tuto fasádu. Vstupuji zespodu.
Jenom jednou nás nechali pochodovat před ním, ozbrojené, před hrami. Lidé se vykláněli z oken. Žena mi hodila květinu a muž mi hodil kuřecí kost. Oba mě zasáhli.
Číslované arkády 0:41
Číst text
Podívej se na arkády. Jsou očíslované.
Od jedné do sedmdesát šest. Čtyři zbývající jsou vyhrazeny: císař, vestálky, úředníci a my.
Každý divák dostane žeton — tessera. Na něm: číslo arkády, patro, řada, místo. Padesát tisíc lidí vstoupí a posadí se, aniž by se křížili. Říká se, že budovu lze vyprázdnit za čtvrt hodiny.
Připadá mi to krásné a děsivé zároveň. Mysleli na všechno. Včetně toho, jak se odchází. Včetně toho, jak nás vyvádějí.
Severní fasáda a co je pod ní 2:29
Číst text
Pod pískem se skrývá město.
Dvě patra. Chodby, klece, dílny, studny. A třicet dva výtahů s protizávažím, poháněných lidskou silou, které zvířata přivádějí přímo do arény skrze pasti. Lev, který se z ničeho nic objeví uprostřed písku: to je ten efekt. Dav křičí. Dav to miluje.
Já čekám tam dole. Ve tmě, v horku, s hlukem nad hlavou.
Tohle je nejhorší moment. Ne boj, ale čekání. Nad mou hlavou padesát tisíc lidí dupe na dřevo a kámen, a to se přenáší dolů, vibruje to stěnami. Slyším, jak dav mění názor. Slyším, jak někdo umírá, aniž bych ho viděl: je tu jeden výkřik, pak další, jiný, kratší, a já vím.
Vedle mě je zásoba písku. Tunová. Po každém boji se ho hodně nasype, aby zakryli stopy. Slovo aréna vlastně znamená jen to: písek. Celé to místo nese jméno toho, co se používá k zakrytí krve.
Je tu také jedny dveře, které se projdou jen jednou. Týmoví chlapi jim říkají dveře mrtvých. Táhnou tudy těla, kontrolují, jestli jsou opravdu mrtvá — zaměstnanec převlečený za Merkura je dotýká železem žhavým, jiný, převlečený za Chárona, jim dává ránu kladivem. Není to krutost. Je to divadlo a je to administrativa.
Nikdy jsem se nebál zemřít v písku. Mám strach z kladiva.
A je tu pach, o kterém nikdo nemluví. Zvíře, nejprve: šelmy jsou na pár metrech, ve tmě, celé dny. Ocet, co se lije po zemi kýbly. Kadidlo, co se pálí nahoře, aby zakrylo zbytek. Ty tři dohromady, to je to, co budu cítit až do konce, když si na tohle místo vzpomenu.
Někdy tu čekáme dvě hodiny. Někteří spí — přísahám, že někteří spí. Já poslouchám dav a snažím se hádat. Vysoký výkřik, co najednou utichne: někdo padá. Ticho — ticho je nejhorší: někdo zvedne prst, a čekáme na rozhodnutí.
Slyším svůj publikum dřív, než ho vidím.
Obcházíme severozápadem 0:37
Číst text
Pokračujeme kolem.
Podívej se na vrchol zdi. Jsou tam kamenné konzoly, perforované, úplně nahoře. Drží stožáry. A na těch stožárech, plátno: velarium. Plátěná střecha, kterou se rozprostírá nad hledištěm, když slunce pálí.
Nejsou to dělníci, kdo s ní manipuluje. Jsou to námořníci, přidělení z flotily v Misenu. Jen oni umějí ovládat sto provazů, které táhnou všechny špatným směrem. Řím povolal námořnictvo, aby udělalo stín.
Nerův kolos 2:08
Číst text
Tady stojí obr.
Pětatřicet metrů bronzu. Dominuje vám, dominuje všemu. Drží kormidlo a roh hojnosti, má sluneční paprsky kolem hlavy a dívá se na východ.
Původně měl tento obličej patřit Neronovi. Nechal se ulít jako bůh, nahý, ve vestibulu svého paláce. Po jeho pádu sochu nezničili — bylo to příliš drahé, příliš těžké, a hlavně: jaké plýtvání. Sundali jí hlavu a nasadili jinou. Teď je to Sol, Slunce. Stejné tělo, jiné jméno. Přesunuli ho sem s pomocí čtyřiadvaceti slonů.
Chodím kolem každý den. A každý den mě napadne totéž: změnili mu hlavu a nikdo nic neřekl. Tělu je to jedno.
A pak je tu ještě to, co možná už víš: za několik století už nikdo nebude amfiteátru říkat jeho jménem. Bude se říkat Koloseum. Kvůli kolosu. Nejslavnější budova světa ponese přezdívku zmizelé sochy, z níž nezůstane ani sokl.
Právě tady, mezi obrem a amfiteátrem, kuželovitá fontána po celé ploše prosakuje vodou — odtud její jméno: Meta Sudans, potící se mezník. Tady se jdeme umýt po vystoupení z arény. Voda je studená, pálí v řezech, a je to nejlepší okamžik dne. Protože když se myju, znamená to, že je konec, a že stojím na nohou.
Myjeme se ve skupině, beze slov. Díváme se na sebe, abychom spočítali, kdo tu je. To je to jediné počítání, které nás zajímá.
A pak jsou tu ti, kteří nás čekají. Lidé z lidu, hlavně ženy, které kupují náš pot. Nedělám si legraci: seškrabují ho a prodávají, používá se do mastí. Můj pán z toho má pravidelný příjem.
Nechám tě, abys posoudil, kam to člověka staví. Zavřou mě, krmí mě ječmenem, zakazují soudy — a prodávají to, co ze mě teče, dámám, které by se mi neodvážily promluvit.
Via dei Fori Imperiali 0:51
Číst text
Vzdalujeme se. Otoč záda aréně.
Je to poprvé od rána, co ji nemám za zády. Je to zvláštní pocit — jako když odložíš břemeno, ale pořád cítíš jeho váhu.
Před tebou se otevírá údolí. Srdce Říma: chrámy, soudy, archivy, peníze. Město, které rozhoduje.
Já tam nemám co dělat. Muž mého postavení touto cestou nejde — nás přesouvají v řadě, v noci, zadními ulicemi, abychom nepřekáželi. Ale dnes jdu s tebou, takže stoupám.
Podívej se na lidi před námi. Jdou za svými záležitostmi. Někteří mě uvidí za dva dny a budou křičet mé jméno, a teď procházejí kolem mě, aniž by mě poznali. Bez helmy nejsem nikdo.
Je to uklidňující.
Forum, pohled shora 2:26
Číst text
Zastav se tady a podívej se dolů.
Tohle je Forum. Je malé, že? Člověk by čekal něco většího. Dvě stě metrů na sedmdesát a přitom se tu najde všechno: soudy, státní pokladna, archivy, oficiální kalendář, bod, odkud se měří vzdálenosti celého impéria.
Řeknu ti, co vidím odsud.
Vidím muže, kteří nikdy nedrželi zbraň, a přesto rozhodují o válkách. Vidím budovu, kde se uchovává zlato — chrám Saturna, ten s masivními sloupy, tam, vpravo vzadu. Odtud pocházejí peníze na mé hry. Vidím tribunu, odkud se mluví k lidu. Říká se jí Rostry, podle přídí nepřátelských lodí přibitých na její fasádu. Pocházejí z bitvy staré čtyři století. Řím nikdy nezapomíná na to, co získal.
A vidím něco, co se těžko říká.
Ti lidé tam dole mě milují. Opravdu. Znají mé jméno, sází na mě, vyrývají urážky proti mým soupeřům. Někteří mají olejovou lampu s mou podobiznou. Jsou tu ženy senátorů, které dělají velmi pošetilé věci pro muže jako já.
A přitom nemohu vstoupit tam dolů. Nemohu svědčit u soudu. Mé tělo mi nepatří. Po mé smrti mě neuloží do rodinné hrobky — gladiátoři mají své vlastní ohrady, stranou.
Uctívají mě a zároveň mě drží venku. Obojí, úplně, současně. Trvalo mi roky pochopit, že to není protimluv. To je povolání. Uctívají to, co mohou sledovat umírat.
Na to je v latině slovo, a je hrozné. Říká se o nás, že jsme infames. Bez pověsti. Je to právní status, nikoli urážka: herci, vozatajové, prostitutky a my. Ti, kdo dělají ze svého těla podívanou.
A přesto synové z dobrých rodin sestoupili do arény, pro peníze nebo slávu, a jejich otcové museli žádat císaře o výjimky.
Takový je stav věcí: to, co dělám, špiní natolik, že to degraduje šlechtice, a fascinuje natolik, že to šlechtic chce dělat přesto.
Via Lata, cesta na sever 0:57
Číst text
Z této strany je svah zastavěn odshora dolů: tudy se nahoru nedostaneš. Musíš to obejít.
Podívej se na ulici před sebou, směrem na sever. Rovná jako čára, celou míli. To je via Lata, široká cesta. Protíná Campo Marzio, stává se z ní Flaminia a končí až u moře, v Ariminum. Dvě stě deset mílí.
Všechny tyto cesty mají stejný začátek: bronzový zlatý sloup, který sem postavil Augustus, na konci Fora, které jsi právě viděl shora. Říká se, že na něm jsou zlatými písmeny vyryty vzdálenosti Říše. Já číst neumím. Vyprávěli mi to a já tomu uvěřil.
Já jsem dorazil z druhého konce, po Appii, která vede z Capuy. Sto třicet dva mílí. Bylo mi šestnáct, jel jsem na voze a počítal jsem patníky jeden po druhém — nebylo co jiného počítat.
Vzhůru na Kapitol 0:39
Číst text
Stoupáme ještě kousek.
Kopec před tebou je nejmenší ze sedmi, ale zároveň nejdůležitější. Právě tady stojí chrám boha, který všechno ovládá. Právě zde vítězní generálové končí svůj triumf.
Triumf je průvod, který kráčí po Via Sacra s kořistí, zajatci a vítězem na voze. Za ním stojí otrok, drží mu nad hlavou korunu a celou cestu mu do ucha opakuje, že je jen člověk.
Tahle myšlenka se mi moc líbí. Nám to nikdo nepřipomíná.
Terasa na Kapitolu 1:17
Číst text
Odsud vidíš všechno. Nejlepší výhled na Řím, a je zdarma. Už dlouho.
Masivní budova za tebou, to je Tabularium: státní archiv. Všechny dokumenty, všechny smlouvy, v jedné budově, nad Forem, aby byly vidět. Já jsem tam někde taky. Někde. Kupní smlouva s cenou a datem. To je vše, co stát o mně ví.
A co mě zasáhlo, když jsem sem poprvé vystoupal, nebyla krása. Byl to klid. Dole, v aréně, je vše hlasité a krátké. Tady je vše pomalé. Obchody trvají měsíce, staví se věci, které vydrží staletí. Ti lidé mají čas.
Boj trvá mezi deseti a patnácti minutami. Dva nebo tři boje za rok, možná po deset let. Když sečtu všechen čas, kdy jsem skutečně bojoval, celý můj život dohromady, je to méně než tři hodiny.
Tři hodiny. A kvůli těm třem hodinám mě krmí, léčí, zavírají a volají mé jméno.
Zbytek času — tedy můj život — mlátím do dřevěného kůlu.
Kapitolské náměstí 0:42
Číst text
Na vrcholu stojí chrám Jupitera Nejlepšího a Největšího.
Obrovský. Střecha pokrytá zlatěn bronzovými taškami. Viditelný z celého města, a za jasného počasí prý i od moře.
Uvnitř je socha boha s tváří natřenou jasně červenou barvou, miniem. Přemalovávají ji při každé velké slavnosti. Je to velmi starý zvyk a nikdo přesně neví proč.
Vítěz triumfu si také natírá tvář na červeno. Na jeden den je bohem. Druhý den se opět stává člověkem a otrok mlčí.
Tarpejská skála 1:48
Číst text
Přistup blíže k okraji. Ale ne příliš.
Tohle je Tarpejská skála. Odsud házejí zrádce a křivopřísežníky. Svázané, shora, před svědky.
Není to moc vysoko. Dvacet pět metrů, možná méně. Říká se, že to ne vždy zabije hned napoprvé, a raději na to nemyslím.
Vždycky se tu zastavím, když jdu kolem. Protože to je jiný způsob veřejné smrti v Římě, a protože se ty dva vůbec nepodobají.
Ten, koho hodí odsud, je vymazán. Jeho jméno se neříká. Jeho tělo nikdo nevyzvedne. Jeho rodina nemá právo ho veřejně oplakávat. Zemřel hanbou, a hanba, to je v Římě nakažlivá.
Kdybych zítra zemřel v písku, budou křičet mé jméno. Budou sázet na toho, kdo mě zabil. Možná někdo vyryje nápis: tolik bojů, tolik vítězství, zemřel ve věku takovém a takovém. Tyhle kameny jsou všude, v ohradách za hradbami.
Neříkám, že je to lepší. Říkám, že to upřednostňuji.
A je tu ještě něco, co se často nechápe. Myslí si, že umíráme všichni, pořád. To není pravda. Jsme příliš drazí. Poraněný bojovník může žádat o milost – zvedne prst, organizátor rozhodne, dav poradí. Většinou ji dostane. Z jedenácti mých bojů jsem prohrál dvakrát. Dvakrát jsem zvedl prst. Dvakrát mě nechali odejít.
Muž, kterého pošlou zpět živého, může bojovat znovu. Mrtvého muže je třeba vykoupit, a organizátor platí mému pánovi desetkrát tolik. To je strach z účtu, co mě zachraňuje, ne soucit. A mně to tak vyhovuje.
Sestup k řece 1:14
Číst text
Scházíme dolů k řece.
Dole to voní jinak. Ryby, bahno, dobytek. To je obchodní čtvrť, přístav, skladiště.
Je to také nejstarší čtvrť Říma. Mnohem starší než Forum, mnohem starší než chrám nahoře. Než tu bylo město, byl tu brod, stádo a lidé prodávající voly u vody.
Všechno, co jsi viděl poslední hodinu — sloupy, mramor, sochy — přišlo později. Město začalo kravami a místem k přechodu.
To mě těší vědět. Ti, co vystoupají nahoru, nakonec vždy zapomenou, že jsme začali dole.
Ještě něco, mimochodem. Podívej se na napáječku, tam, u zdi.
Je to žlab. Dává se tam pít volům. A někdo si dal tu práci vytesat tam lví hlavu, s hřívou a otevřenou tlamou, aby voda vytékala odtud.
Volský žlab.
Ukazuji ti to, protože myslím, že by ses na to nepodíval. My už se na to také nedíváme — je to všude. Patníky, fontány, prahy, rukojeť nože: vše je vypracované, i to, na co se nikdo nechodí dívat.
Nevím, jestli je to dobře, nebo jestli je to pýcha. Vím, že to tak děláme.
Marcellovo divadlo 1:03
Číst text
Tohle vypadá jako Koloseum. Ale není to ono: půlkruh, ne ovál. Je to divadlo.
Jednou jsem tam byl. Maskovaní muži recitovali verše o králi, který nevědomky pojal za manželku svou matku, a když to zjistil, oslepil se. Celé hlediště plakalo. Obchodníci, otcové rodin, slzy pro krále, který nikdy neexistoval.
Já si říkal: nikdo nekrvácí. Krev je barva. Vědí, že to není pravda, a přesto pláčou.
U nich je všechno falešné, ale emoce jsou skutečné. U mě je všechno pravdivé — krev, bolest, moje dva prsty, které se už neohnou — a emoce jsou falešné. Nepláčou pro mě. Křičí. Nikdy nekřičíš pro někoho; křičíš pro sebe.
Chtěl jsem se vrátit do divadla. Už nás tam nikdy nevzali.
Starý říční přístav 0:50
Číst text
Tady je řeka.
Tudy přichází všechno: obilí z Egypta, olej ze Španělska, mramor, zvířata. A my. Mnoho z nás vstoupilo do Říma přes toto molo, v podpalubí.
Gal, který nemluví, sem přišel takhle. Řekl mi to jednou, jen jednou. Čtyřicet dní na moři a na řece. Bylo mu jedenáct.
Mimochodem, nejmenuje se Gal. Má jméno, řekl mi ho taky, ale nedokážu ho vyslovit. Takže jako všichni, říkám Gal. Jsou to čtyři roky.
Je mi to líto, když tady kráčím. Měl bych to zkusit znovu.
Forum Boarium, dobytčí trh 1:22
Číst text
Jsme tady. A to nejlepší jsem si nechal na konec.
Toto náměstí se nazývá trh s dobytkem. Místo bez prestiže: prodávají se tu zvířata a voní to, jak to voní.
Tady to všechno začalo.
Před třista sedmdesáti lety zemřel muž jménem Brutus Pera. Jeho dva synové chtěli uctít jeho pohřeb. Tak na tomto náměstí, před pohřební hranicí, nechali bojovat tři dvojice mužů.
Šest mužů. Ne pro zábavu. Pro doprovod mrtvého. Bylo to pohřební obřad, krev prolita pro stín otce. Říkalo se tomu munus — povinnost.
A pak se rodiny chtěly překonat navzájem. Šest mužů, pak dvacet, pak sto. Pak magistráti pochopili, že lid sledující nepožaduje nic. A pak císaři postavili budovu pro padesát tisíc lidí dva kilometry odsud.
Často myslím na těch šest. Nikdo nezná jejich jména. Zemřeli pro starého pána, kterého neznali, na dobytčím náměstí, a z tohoto činu vzešlo všechno, čím jsem.
Slovo zůstalo. Pořád se říká munus. Povinnost. Když mě pošlou do písku, oficiálně někomu prokazuji povinnost.
Stále nevím komu.
Via del Circo Massimo 0:54
Číst text
Ještě pár kroků. Jdeme podél úpatí Palatinu.
Nad tebou, na kopci, jsou paláce. Císař tam bydlí a ze své lóže má přímý výhled do údolí, kam právě míříme. Jedno okno, a představení je přímo dole.
Traján je tam v těchto dnech skoro každý den. Sto dvacet tři dnů her, to je potřeba sledovat.
Jednou jsem ho viděl z dálky v aréně. Před začátkem nás nutí zvednout ruku směrem k lóži.
Nevím, jak vypadá. Na tu vzdálenost, s helmou, vidím jen světlou skvrnu a lidi kolem.
Muž, který rozhoduje, jestli budu žít, je pro mě jen světlá skvrna.
Circus Maximus 2:34
Číst text
Tady to je. Podívej se na to, a poslouchej mě dobře, protože tohle je to nejtěžší, co ti musím říct.
Tahle prohlubeň je Circus Maximus. Šest set metrů dlouhý. Sto padesát tisíc míst. Třikrát větší než Koloseum. Je to největší místo pro zábavu, jaké kdy svět postavil, a nikdy nesloužilo ničemu jinému než závodění koní.
Dvanáct vozů, sedm kol, čtyři stáje — Bílí, Červení, Zelení, Modří. Celé město je rozděleno mezi tyto čtyři barvy. Lidé se na ulicích perou kvůli závodu. Jeden císař veřejně fandil Zeleným a nikdo to nepovažoval za hanbu.
A teď ta těžká věc.
Jsem gladiátor. Celý den jsi šel se mnou. Viděl jsi mou kasárnu, můj podzemní tunel, mou arénu. Možná si myslíš, že jsem to nejznámější, co Řím má.
Nejsem. Ani zdaleka.
Skutečnými idoly tohoto města jsou vozatajové. Před pár lety zemřel jistý Scorpus. Dvacet sedm let. Dva tisíce čtyřicet osm vítězství. Básník o něm napsal verše. Razili se mince. Za odpoledne vydělal to, co já stojím celý.
A další, Lusitánec, za svého života nashromáždil bohatství, které se stále počítá: třicet pět milionů sestercií. To je dost na to, aby uživil Řím.
Nás, nás počítají po dvojicích. Jejich, ty počítají jednoho po druhém, s jejich jménem, počtem vítězství a jmény jejich koní.
Sto padesát tisíc lidí tady. Padesát tisíc tam. Udělej si ten výpočet. Na dva Římany, kteří mě přijdou vidět zemřít, připadá šest, kteří raději sledují koně.
Nejsem zahořklý. Trvalo mi to, ale už nejsem. Nakonec je to i uklidňující vědět přesně, kde je tvé místo.
A důvod je jednoduchý. Vozataje můžeš sledovat patnáct let: znáš jeho koně jménem, vidíš ho stárnout. Trvá dlouho.
My, my netrváme. Dva nebo tři výstupy za rok a jednoho dne už se nevrátíme. Nemůžeš milovat někoho, koho vidíš třikrát. Můžeš se na něj jen dívat.
Římané nás nemilují. Spotřebovávají nás. Rozdíl je v jednom slově: čas.
Meta posledního kola 0:41
Číst text
Tam, na konci: kámen posledního kola.
Vozy ho obkrouží co nejblíže. Tady se rozhoduje, tady se vše láme. Kolo se dotkne, a vozataj padá pod kopyta — připoutaný ke svým otěžím, omotaný kolem pasu. Má nůž za opaskem, aby se osvobodil. Nikdy nemá čas.
Ani oni, nakonec, nejsou chráněni.
Já mám helmu, štít, rozhodčího a právo žádat o milost. On má nůž a sedm kol.
Co zbývá ze jména 1:43
Číst text
Je to končí. Můžeš se posadit na svah.
Chci ti říct ještě něco na závěr, a není to smutné, tak se netvař takhle.
V ohradách za hradbami jsou kameny pro nás. Četl jsem jeden — vlastně mi ho přečetli. Jeden muž si nechal vytesat své jméno, druh boje, počet vítězství a na konci jednu větu. Ta věta zněla asi takto: nepiju, nejím, je mi to jedno, nechte mě být.
Toho muže mám moc rád. Měl svůj šarm.
Jiné kameny platí manželka. Protože ano, někteří z nás se žení, mají děti, koupí si svobodu a stanou se mistry zbraní. Na jednom kameni žena napsala, že varuje každého muže, který by chtěl vzít si gladiátora. I tuhle ženu mám ráda.
Ty odejdeš za chvíli. Nastoupíš do metra nebo půjdeš na večeři.
Za devatenáct století zůstane z mého světa: amfiteátr vyprázdněný o podlaží, dva malé chrámy zachráněné omylem, trávník místo závodiště a několik stovek jmen vytesaných do kamene.
Žádné sochy pro nás. Žádné Dějiny s velkým D. Jen jména, počet vítězství a občas nějaká věta plná sarkasmu.
To mi stačí.
Tak. Slunce zapadá a já se musím vrátit. Zítra je devadesátý druhý den.
Děkuji, že jsi se mnou šel.

Na místě je to ještě lepší

S aplikací se každá zastávka spustí sama, jakmile k ní dorazíte, telefon v kapse, i bez signálu.

Stáhnout v App Storu Na Google Play