Kafka, v kůži pojišťovacího právníka

Zastávky

1. ◆
   Za deset minut sedm 1:13

   Číst text

   Je sedm hodin ráno a já jsem vzhůru už nějakou chvíli.

   Spím špatně. Spím špatně už roky. Kancelář otevírá v osm, zavírá ve dvě, a proto tu pracuji: je to jedinečná služba. Šest hodin. Ostatní společnosti jich mají deset. Vybral jsem si tuto, abych měl volná odpoledne.

   Co dělám se svými odpoledni? Spím. Pak chodím. Pak, kolem jedenácté večer, si sednu a píšu, dokud se nezmění světlo.

   Jmenuji se Franz Kafka. To ti asi nic neříká — píše se rok 1911 a nikomu to nic neříká. Publikoval jsem několik krátkých textů v jednom časopise. Můj otec, který vlastní obchod s módním zbožím, je nečetl.

   Nad jeho obchodem je vývěsní štít. Kavka. Kavka je český název pro kavku. To je naše jméno a to je náš pták: černý, hlučný krkavec, který hnízdí ve věžích kostelů.

   Jsem Žid ve městě katolíků, mluvím německy ve městě Čechů, a jsem poddaným rakouského císaře v zemi, která by jím už nechtěla být. Nezapadám úplně do žádné ze tří kategorií. Možná mě to dělá spisovatelem, ale není to moc příjemné v každodenním životě.

   Pojď se mnou. Dělám tuhle trasu každý den a nikdy jsem neměl nikoho, komu bych ji ukázal.

2. 1
   Karlův most za úsvitu 1:14

   Číst text

   Chodím sem, když nemůžu spát, což je často.

   V tuto hodinu tu nikdo není. Ale sochy, ty tu jsou. Třicet světců zčernalých od sazí, seřazených po obou stranách, hledících do prázdna, které jim dvě stě let uhelného kouře sežralo tváře.

   Tenhle uprostřed je Jan Nepomucký. Shodili ho z tohoto mostu roku 1393 na příkaz krále, protože odmítl prozradit zpovědní tajemství královny. Říká se, že na místě, kde se potopil, se na vodě objevilo pět hvězd.

   Já se dívám na desku pod ním. Je ošoupaná až na holý kov, protože se jí každý dotýká pro štěstí. Tisíce rukou na stejném místě, po staletí, dokud se neztratí kresba.

   Připadá mi to zcela správné. Opakovaný pohyb časem zničí to, co uctívá.

   Na to často myslím v kanceláři.

   Jsem právník. Vyřizuji případy dělníků zmrzačených stroji. Tento rok jsem napsal zprávu o dřevoobráběcích frézách. Nechal jsem nakreslit useknuté prsty — skutečné, v několika polohách podle řezu frézou. A navrhl jsem válcový hřídel, který nemůže vtáhnout ruku.

   Pochválili mě. Dokonce mě povýšili. Jsem velmi dobrý v práci, kterou nenávidím, a to je ten druh věty, kterou nemohu říct nikomu.

3. 2
   Křižovnické náměstí 0:20

   Číst text

   Opouštíme most.

   Toto malé náměstí je jedním z nejškaredějších a zároveň nejzajímavějších míst v Praze. Tři styly se střetávají: gotická věž za námi, barokní kostel vlevo a voda přímo tady.

   Každé ráno tudy procházím. Jdu na východ, do kanceláře. Dnes si uděláme okliku — chci ti ukázat, odkud pocházím.

4. 3
   Starý židovský hřbitov 1:10

   Číst text

   Podívej se přes zeď.

   Dvanáct tisíc kamenů na několika tisících metrech čtverečních. Naklánějí se jedna k druhé jako dav, který nemá místo, kam by mohl padnout.

   Tohle není malebné nahromadění. Je to vynucené. Po tři století neměli pražští Židé právo rozšířit svůj hřbitov ani o metr. Když se zaplnil, přidávali hlínu a začali znovu. A pak znovu. A znovu.

   Na některých místech leží dvanáct vrstev mrtvých nad sebou, a staré kameny byly přesunuty skrze novou hlínu, aby zůstaly viditelné. Proto se naklánějí: byly několikrát posunuty nahoru, živými, kterým chybělo místo.

   Poslední pohřeb se konal v roce 1787. Od té doby se ničeho nedotýkáme.

   Můj děda byl řezník v jedné vesnici, padesát kilometrů odsud. Nosil pytle o sto kilogramech. Můj otec to vypráví každý týden u stolu se stejnou větou na konci: a ty neumíš nic dělat rukama.

   Napsal jsem otci dopis. Sto stránek. Nikdy jsem mu ho nedal. Začíná slovy: Nedávno ses mě ptal, proč tvrdím, že se tě bojím.

   No, napíšu ho. Za osm let. Zatím mám ty věty jen v hlavě, každý večer, když se vracím.

5. 4
   Pařížská, bulvár, který pohltil ghetto 1:10

   Číst text

   Tato třída je nová. Má méně než deset let.

   Tady bývalo ghetto. Úzké uličky, průchody, dvorky, domy se dotýkaly nad ulicemi. Nezdravé, říkali, a byla to pravda.

   Mezi lety 1893 a nyní bylo všechno srovnáno se zemí a postaveno toto: budovy s karyatidami, přímá třída, ve stylu Paříže.

   Narodil jsem se v těch uličkách. Můj dům byl zbořen, když mi bylo čtrnáct.

   Musíš pochopit, co to znamená v tomto městě, jinak to přehlédneš.

   Praha se nedemoluje. To je dokonce její zvláštnost: války ji obešly, požáry ji ušetřily, a ty kráčíš ulicemi, které se nezměnily šest set let. Jinde se rekonstruuje; tady se opravuje.

   Existuje jediná výjimka a ty stojíš uprostřed ní.

   Jednu čtvrť, kterou Praha ztratila, si vzala sama. Ne armáda: městská rada, architekti, projekt sanace.

   A byla to moje čtvrť.

   Neříkám, že to bylo neopodstatněné. Umíralo se tam na tuberkulózu. Říkám, že jsem člověk, jehož rodná čtvrť zmizela, zatímco tam bydlel, ve městě, kde nic nemizí.

   To zanechá něco. Najdeš to v tom, co píšu, pokud to někdy budeš číst.

   Pokračuj směrem k náměstí.

6. 5
   Rodný dům, který už neexistuje 1:08

   Číst text

   Je to tady. Tedy — bylo to tady.

   Narodil jsem se 3. července 1883 v domě, který stál na tomto rohu. Zbořili ho v roce 1897. Zůstal z něj jen kamenný portál, který byl zachován a znovu postaven v novém domě. Dveře bez domu.

   Nemám žádné vzpomínky na interiér. Měl jsem dva roky, když jsme se stěhovali, a stěhovali jsme se jedenáctkrát. Jedenáct bytů, všechny v okruhu tří set metrů. Celý můj život se vejde do kruhu, který přejdeš za čtyři minuty.

   Jednou jsem napsal, že mě tato úzkost drží, a že kdybych měl dost silné zuby, kousl bych.

   Jsem nejstarší. Měl jsem dva bratry, oba zemřeli před druhým rokem. Pak tři sestry — Elli, Valli a Ottla, ta poslední, jediná, která mi rozuměla.

   Řeknu ti, co se jim stane, protože to už víš a předstírat by bylo neslušné. Všechny tři zemřou v táborech. Ottla se dobrovolně přihlásí k doprovodu transportu dětí z Terezína v roce 1943. Věděla, kam transport míří.

   Já budu mrtvý už devatenáct let, na tuberkulózu, v sanatoriu poblíž Vídně. To byla jediná šance, kterou jsem měl.

7. 6
   Vstup na náměstí 0:21

   Číst text

   Vycházíme na náměstí. Je to největší náměstí ve Starém Městě, a to, které přecházím dvakrát denně odjakživa.

   Vpravo radnice a její orloj. Před námi dvě černé věže Chrámu Matky Boží před Týnem.

   Můj otec měl na tomto náměstí obchod. Trávil jsem tu odpoledne svého dětství, pozoroval prodavačky, jak se ho bojí.

8. 7
   Staroměstské náměstí, kde spí 1:28

   Číst text

   Bydlíme tady. Ten rohový dům, v posledním patře.

   Čtyři pokoje pro šest lidí, plus služka. Můj pokoj má výhled na náměstí — tedy, to co nazýváme mým pokojem, je vlastně průchozí místnost. Když rodiče jdou do obýváku, procházejí jí. Když jdou spát, procházejí jí znovu.

   Píšu tady. V noci, když spí, mezi dvěma dveřmi.

   To není stížnost. Je to fakt, a možná potřebný fakt. Musím psát na místě, které mohu kdykoli ztratit.

   Podívej se na orloj tamhle. Každou hodinu apoštolové procházejí dvěma okny, Smrt otáčí svým přesýpacím hodinami a tahá za provaz, kohout zakokrhá a vše se zastaví. Lidé se shluknou, čekají devadesát sekund a tleskají stroji z roku 1410.

   Povídá se, že město nechalo oslepit oči hodináře, aby to nikdy nezopakoval jinde. Není to pravda — příběh byl vymyšlen tři století poté a známe jméno pravého tvůrce, Mikuláš z Kadaně.

   Přesto mám raději legendu. Říká něco pravdivého o tomto městě: tady si pořád myslí, že za mistrovské dílo se musí zaplatit zohavením.

   A pak, výše, je Staronová synagoga. Říká se, že na jejím půdě stále spí Golem: hliněný muž, kterého rabín vytvořil na ochranu čtvrti, a který se vymkl kontrole. Museli ho deaktivovat vyjmutím slova z jeho úst.

   Bytost vytvořená, která uniká svému tvůrci, ve městě, které staví stroje pro potlesk. Nechám tě přemýšlet, proč na to tak často myslím.

9. 8
   Celetná, ulice na východ 0:37

   Číst text

   Tohle je moje ranní ulice. Chodím tudy každý den do kanceláře.

   Taky jsme tu bydleli, na čísle 3. A na 2. A jinde. Říkal jsem ti to: jedenáct bytů ve stejné čtvrti.

   Jedenáct. Vždycky méně než pět set metrů od sebe.

   Za dva roky mi bude třicet a nikdy jsem nespal dál než čtvrt hodiny od místa, kde jsem se narodil. Dvakrát jsem se pokusil odejít. Oba pokusy jsem se po pár týdnech vrátil.

   Jeden přítel se mě ptal proč. Řekl jsem mu, že tahle malá matka má drápy.

   Smál se. Nebyl to vtip.

   Za pár minut budeme v kanceláři a já se zase stanu někým efektivním.

10. 9
    Kancelář, Na Poříčí 1:21

    Číst text

    Jsme tady. Ústav pro pojištění proti úrazům při práci pro Království české.

    Druhé patro. Okno s výhledem na ulici. Kancelář, spisy, a za každým spisem muž bez ruky, bez nohy, bez oka.

    Mým úkolem je určit, jakou mají cenu, a zařadit továrny do kategorií podle rizika. Majitelé se odvolávají. Dělníci se neodvolávají, protože nevědí, že mohou.

    Jsem dobrý. Řekl jsem ti to a stydím se to opakovat. Píšu jasné zprávy, postupuji v kariérním žebříčku, moji nadřízení mě podrží, když žádám o nemocenskou dovolenou, která trvá měsíce.

    A ve dvě hodiny odpoledne se vracím domů a začíná druhý život.

    Tento rok se můj otec rozhodl pro něco. Můj švagr zakládá továrnu na azbest a chybí mu peníze. Můj otec do toho investuje, pod podmínkou, že se stanu společníkem a budu tam trávit svá odpoledne jako dozor.

    Moje odpoledne. Jediné hodiny, které mám.

    Neřekl jsem ne. Svému otci nikdy neříkám ne — možná je to hlavní fakt mé existence. Podepsal jsem, šel jsem tam a do deníku jsem napsal věty, které ti nepřečtu.

    Později se bude říkat, že jsem psal administrativní noční můry. Muži předvolaní institucemi, které se nikdy nevysvětlují, souzeni podle pravidel, která jim nikdo neukáže.

    Nic jsem nevymyslel. Popsal jsem svou kancelář.

11. 10
    Okno ve druhém patře 0:45

    Číst text

    Počítej okna. Druhé patro, třetí zleva.

    Zůstávám tady šest hodin denně a často se dívám ven.

    Mou prací je posuzovat pracovní úrazy. Ruce zachycené v strojích, pády z lešení, prsty utržené hoblovkami. Píšu zprávy, abych určil, co má pojišťovna zaplatit.

    Jsem v tom dobrý. Povýšili mě čtyřikrát. Nikdo v kanceláři neví, že píšu.

    Dnes večer se vrátím domů, dvě hodiny budu spát, projdu se, večeřím mlčky a kolem jedenácté si sednu. Možná se objeví něco. Často není nic.

    Příští rok něco bude.

    Celou noc, jedním tahem, od deseti večer do šesti ráno, bez přestávky. Celý příběh.

    Zapíšu si do deníku, že jen takto lze psát, a že to už nikdy neudělám.

    Už to nikdy neudělám.

12. ◆
    Spalte vše 0:59

    Číst text

    Ještě něco.

    Až umřu, nechám dva lístky mému příteli Maxovi. Na prvním je přibližně napsáno: vše, co po mně zůstane - deníky, rukopisy, dopisy, náčrty - musí být spáleno, aniž by to bylo čteno.

    Max to neudělá.

    Vydá Proces, potom Zámek, poté Ameriku, pak deníky, a nakonec dopisy. Zasvětí tomu svůj život. Bude mu to silně vyčítáno.

    Řeknu ti, co si o tom myslím, nebo spíše, co si o tom můžeš myslet místo mě.

    Vybral jsem si jako vykonavatele jediného člověka na světě, o kterém jsem věděl, že mě neposlechne. Max mě obdivoval dvacet let. Přepisoval mé texty. Prosil mě, abych publikoval.

    Požádat zrovna jeho, aby všechno spálil, není pokyn. Je to způsob, jak se nerozhodnout.

    Myslím, že jsem chtěl obě věci současně, až do konce, a že jsem se postaral, aby rozhodl někdo jiný.

    Přesně takový člověk jsem byl.

    Tak jo. Už je po druhé hodině. Jdu domů.

    Díky, že jsi se mnou šel.