Paříž · Zdarma

Poslední cesta, v kůži Ludvíka XVI.

21. ledna 1793 · sto deset minut, od Temple k popravišti

Zná hodinu. Zná místo. Od včerejšího večera ví vše — a zbývají mu čtyři kilometry v uzavřeném voze, za zvuku bubnů, skrz město, které dostalo příkaz zavřít okenice.

23 min poslechu

Trasa na mapě

4,1 km pěšky · Zobrazit výchozí bod na mapě · © OpenStreetMap

Hlas

Zastávky

Pět hodin ráno 2:42
Číst text
Vstávám v pět hodin. Jako každý den posledních dvacet let, a dnes naposledy.
Je pondělí 21. ledna 1793.
Musím ti říct, kdo jsem, jinak kráčíš za odsouzencem, a to není zcela správně.
Jmenuji se Ludvík, šestnáctý v pořadí. Je mi třicet osm let. Osmnáct let jsem vládl nejlidnatější zemi Evropy — dvacet osm milionů duší, zatímco Anglie jich má osm.
Dvě věci, které jsem udělal, a o kterých se nikdy nemluví.
Zrušil jsem soudní mučení. Přede mnou se lámaly mužům nohy, aby se přiznali; já jsem podepsal, aby to skončilo.
A financoval jsem americkou válku za nezávislost. Bez mých lodí a peněz by Spojené státy neexistovaly. Zruinoval jsem své království, abych pomohl poddaným zbavit se jejich krále — tu ironii pochopíš lépe než já.
Už čtyři měsíce nejsem nic z toho. Soud mě nazval „Ludvík Kapet“, podle předka z 10. století. Odňali mi i mé jméno, než mi vezmou zbytek.
Často se říká, že jsem byl odsouzen o jeden hlas. To není pravda a byl bych rád, kdyby to lidé přestali opakovat: tři sta osmdesát sedm hlasů pro smrt, tři sta třicet čtyři proti. Není to nehoda. Je to rozhodnutí.
Takže dnes ráno mě oholili. V pokoji jsem slyšel mši — abbé Edgeworth ji sloužil na komodě s tím, co se našlo. Přijal jsem svátost. Potom jsem čekal.
Víš, co jsem dělal včera večer? Rozloučil jsem se s manželkou, sestrou, svými dvěma dětmi. Dvě hodiny. A když jsem odcházel, slíbil jsem jim, že se uvidíme dnes ráno v osm hodin.
Neudělal jsem to. Nevrátil jsem se.
Neměl jsem nedostatek odvahy. Věděl jsem, co by znamenalo toto druhé loučení, a neměl jsem právo je tomu vystavit.
Tak jsem své ženě lhal, naposledy, když jsem s ní mluvil. Toho lituji nejvíc, a nemám dost času litovat toho, jak bych měl.
Pojď se mnou. Odsud na náměstí je to čtyři kilometry. Kočár je urazí za téměř dvě hodiny.
Dvě hodiny. Je to dlouho, když víš.
Le Temple, věž 2:11
Číst text
Stojíš před místem, které bylo mou poslední adresou.
Čtvercová věž, čtyři věžičky, zdi tři metry tlusté. Postavili ji Templáři ve 13. století — Templáři, řád mnichů-vojáků, kteří se vrátili z křížových výprav, tak bohatí, že jeden z mých předků je nechal upálit, aby získal jejich zlato. Spravedlnost má své ironie.
Jsme zde uvězněni od 13. srpna 1792. Pět měsíců. Má žena, má sestra Élisabeth, má dcera Marie-Thérèse, čtrnáct let, a můj syn Louis-Charles, sedm let.
Řeknu ti, jak vypadají mé dny tady, protože se na to nikdo nikdy neptá.
Vstávám v šest hodin. Učím svého syna: latinu, zeměpis, trochu matematiky. Nechávám ho recitovat mapy — jsem dobrý v zeměpise, možná je to jediná věc, kterou opravdu umím. V poledne obědváme spolu. Odpoledne chodím po zahradě, čtyřicet okruhů, vždy stejný počet. Večer čtu. Přečetl jsem dvě stě padesát svazků za pět měsíců; spočítal jsem je.
A kutím. Vždycky jsem kutal.
V Tuileries jsem měl kovárnu na půdě, skutečnou, s kovářem jménem Gamain. Vyráběl jsem zámky. Hodně se tomu posmívali — král, který piluje železo, zatímco království se hroutí. Co se říká méně, je to, že Gamain šel ukázat Konventu železnou skříň, kterou jsme spolu umístili do zdi, a dokumenty, které byly uvnitř. Tyto dokumenty jsou jedním z důvodů, proč dnes podnikám tuto cestu.
Kočár je tady. Není to vůz: je to zelený kočár, uzavřený, ten starosty Paříže. Nastupujeme čtyři — dva četníci, abbé a já.
Pokračuj ulicí na sever. My stoupáme k bulváru.
Nahoru na bulvár 1:18
Číst text
Jdeme na sever. Dvě stě kroků a budeme na boulevard.
Poslouchej. Nebo spíš: neposlouchej nic. To mě uhodí.
Dnes ráno je v Paříži osmdesát tisíc ozbrojených mužů. Všechny obchody mají rozkaz být zavřené. Nikdo v oknech, nikdo na balkonech. Město o šesti stech tisících obyvatel, a ani hlásku.
Jen bubny. Bubnují od chvíle, co jsme vyšli, a nepřestanou. Je to schválně: kdyby chtěl někdo něco vykřiknout, nikdo ho neuslyší.
Řeknu ti, co dělám uvnitř, zatímco tohle probíhá. Protože jdeš vedle zavřeného vozu už nějakou dobu, a nevíš, co se uvnitř děje.
Jsme čtyři. Dva četníci naproti mně, nedívají se na mě a nemluví spolu. Abbé Edgeworth vedle mě, s breviářem.
Čteme modlitby za umírající. Potichu, jeden po druhém, střídavě.
Jsou dlouhé. Naštěstí: zaberou celou cestu.
Pokračuj k boulevard.
Porte Saint-Martin 1:39
Číst text
Zvedni hlavu. Tenhle kamenný oblouk dobře znám.
Postaven byl v roce 1674 pro mého praprapradědečka Ludvíka XIV., na místě brány hradeb, které právě zbořili. Vidíš ty vyřezávané postavy? To jsou jeho vítězství. Král Francie si nechával stavět triumfální oblouky ve svém hlavním městě a nikomu to nepřipadalo divné.
Já jsem si nenechal postavit ani jeden.
Chtěl bych ti říct něco o tom, co si o mně lidé myslí, že vědí.
Říká se, že 14. července 1789, v den dobytí Bastily, jsem si do deníku napsal jediné slovo: „Nic“. A z toho se vyvozuje, že jsem nic nechápal, že jsem spal, zatímco se Francie bouřila.
Ten deník je lovecí zápisník. Píšu si tam úlovky. „Nic“ znamená, že jsem ten den nic neulovil. Napsal jsem to desítkykrát za dvacet let, v naprosto obyčejné dny.
To ze mě nedělá lepšího krále. Ale hodně mě soudili podle jednoho slova, které mluvilo o koroptvích.
Toto je naopak pravda: jsem pomalý. Vždy vidím obě strany otázky a zatímco váhám, příležitost mizí. Král, který váhá, není král jemný, je to král nebezpečný — pro ostatní.
Pokračuj rovně, směrem na západ. Bulvár nás zavede až na konec cesty.
Porte Saint-Denis 1:17
Číst text
Ještě jeden oblouk. Tento je o dva roky starší: 1672.
Podívej se nahoru: kamenný obelisk pokrytý vytesanými zbraněmi a dvě velké ležící postavy. To je Rýn, a to je Holandsko. Můj předek na něj nechal vytesat latinské slova LUDOVICO MAGNO — „Ludvíku Velikému“.
Nikdo to pro mě nevytesá.
Ostatně, vzali mi i jméno. U soudu mě nikdy neoslovili králem, ani Ludvíkem XVI. Říkali mi Ludvík Capet.
Capet je přezdívka předka, který vládl před osmi sty lety. Moje rodina to nikdy nepoužívala jako jméno. Vytáhli to, aby mi dali občanský status obyčejného člověka, protože krále soudit nemůžeš — můžeš soudit jen občana.
Nezazlívám jim to. Bylo to logické. Musel jsem se stát někým, než jsem mohl být odsouzen.
Působilo to na mě zvláštně, poprvé. Oslovili mě jménem, které nebylo moje, a já odpověděl.
Procházíme pod branou. Pokračuj rovně.
Bonne-Nouvelle, zavřené okenice 0:47
Číst text
Tady se bulvár trochu zvedá. Kráčíme kolem čtvrti Bonne-Nouvelle.
Všechna tato okna jsou zavřená. Takový byl příkaz, a myslím, že nebyl nutný.
Za těmito okenicemi jsou lidé, kteří mě milovali. Jsou tam i druzí, kteří mě nenávidí. A mnoho z nich, myslím, už neví, a raději se nedívají.
Možná je tohle pravda dnešního rána: Francie mě nezabíjí z nenávisti. Zabíjí mě, protože neví, co se mnou dále.
Pokračuj. Napravo od tebe klesá ulice směrem k halles.
Faubourg Poissonnière 1:53
Číst text
Jsme na křižovatce faubourg Poissonnière. Ulice, která se na vaší pravé straně zvedá směrem na sever.
Nese toto jméno, protože tudy vjížděly do Paříže chasse-marée: vozy s rybami z Dieppe a Boulogne, které jezdily v noci a musely být na trzích před úsvitem. Bylo je slyšet přicházet zdaleka.
V tomto faubourg taky žije muž, který na mě čeká na konci cesty. Jeho dům je jen pár stovek kroků odsud. Jmenuje se Charles-Henri Sanson, je mu padesát tři let, a je vykonavatelem vysokých prací v Paříži — katem, pokud chcete použít prosté slovo.
Tato funkce je dědičná. Převzal ji od svého otce, který ji dostal od svého otce. Jeho synové ji budou mít po něm. Sanson si nevybírá: nemůže opustit řemeslo, nesmí bydlet přímo v Paříži a jeho rodina se může vdávat jen do jiných rodin jako je ta jeho. V obchodech si peníze nebere přímo do ruky: odkládá je do misky s octem.
Chci, abys to věděl, protože to je fakt a ne útěcha.
Měsíc po dnešku napíše jeden list, že jsem se vzpíral, že mě museli držet silou. Sanson vezme pero a napíše list, aby to vyvrátil. Řekne, že jsem všechno snášel „s ledovým klidem a pevností, která nás všechny překvapila“.
Muž, který mě zabije, bude ten měsíc jediným, kdo veřejně obhájí mou památku.
Pokračuj rovně, stále na západ.
Boulevard Montmartre 1:13
Číst text
Boulevard Montmartre. Za normálních okolností je to ta nejživější ulice v Paříži.
Kavárny, divadla, prodejci grafik, hráči s kelímky. Lidé sem večer přicházejí, aby se ukázali a podívali na ostatní. Říká se, že můj dědeček sem chodil v přestrojení, aby viděl Paříž, aniž by byl viděn.
Dnes ráno tu není nic. Okenice jsou zavřené, židle jsou uklizené a stromy jsou holé.
To je to, co dělá tuto situaci podivnou: procházíme se prázdnou slavností.
A přiznám se ti něco, čemu nikdo nevěří, když to říkám.
Neznám toto město.
Panoval jsem osmnáct let nad touto zemí z Versailles, dvacet kilometrů odsud. Do Paříže jsem jezdil na ceremonie, v kočáře, po ulicích, které byly předem vyklizeny. Nikdy jsem tu nešel pěšky. Nikdy jsem nepil v jedné z těchto kaváren.
Dnes ráno je to poprvé, co přecházím Paříž z jednoho konce na druhý.
Konečně mi ukazují mé hlavní město, a to je dnes.
Pokračuj rovně.
Boulevard des Italiens 0:43
Číst text
Boulevard des Italiens. Jméno má teprve nedávno, díky blízké síni Comédiens-Italiens.
Měl jsem rád hudbu. Ne jako když se něco líbí, abych o tom mohl mluvit — pro mě byla uklidňující, a klidu jsem měl málo.
Moje žena, ta ji milovala doopravdy. Hrála na harfu, zpívala čistě. Když přijela z Vídně, bylo jí čtrnáct a mně patnáct. Vzali nás, aniž bychom se někdy mohli o samotě promluvit.
Teď je pořád ve věži. Je jí třicet sedm. Bude žít devět měsíců déle než já.
Pokračuj.
Křižovatka Chaussée-d’Antin 0:57
Číst text
Přecházíme velkou křižovatku. Napravo stoupá ulice směrem na sever: chaussée d’Antin.
To je čtvrť nových peněz. Už dvacet let si zde generální pachtýři — ti, kterým stát prodává právo vybírat daně a kteří si ponechávají rozdíl — staví přepychové městské domy krásnější než ty, které mají moji vévodové.
Platili za revoluci, než je sama pohltila. Téměř všichni budou příští rok gilotinováni na náměstí, kam mířím.
To je něco, co chápu lépe posledních pět měsíců: revoluce se nezastaví u krále. Pokračuje dál.
Pokračuj rovně na západ.
Les Capucines 1:19
Číst text
Blížíme se. Boulevard des Capucines, pojmenovaný po klášteře, který je nalevo — klášter jeptišek, zavřený loni jako všechny ostatní.
Zbývá mi asi dvacet minut. Řeknu ti, co dělám v autě, protože mě nikdo nevidí.
Čtu. Abbé Edgeworth mi dal svůj breviář — modlitební knihu, kterou kněží nosí s sebou — a společně recitujeme žalmy pro umírající. Potichu, latinsky, dvě hodiny, zatímco venku bijí bubny.
Moc se nedívám z okna. Jsem krátkozraký. Zblízka čtu velmi dobře; na deset kroků nepoznám obličej. Celý život mě považovali za odtažitého a povýšeného, protože jsem nezdravil lidi, které jsem neviděl.
Tak. Teď víš něco pravdivého o mně, a je to směšná věc.
Myslím na svého syna. Je mu sedm let. Včera večer jsem ho donutil přísahat, že se nikdy nepokusí pomstít mou smrt. Přísahal. Zemře za dva roky, ve stejné věži, aniž by kdokoli přesně věděl jak.
Vezmi to doleva. Sestupujeme směrem k la Madeleine.
La Madeleine ve stavbě 0:45
Číst text
Po tvé pravé straně, zastavené staveniště.
Je to kostel, který můj dědeček začal stavět před třiceti lety. Postavili ho, zbourali, dvakrát znovu začali, a od Revoluce jsou práce přerušené. Jsou tam jen základy a sloupy, které nic nenesou.
Dokončen bude až za půl století.
A vzadu, tři sta kroků na sever, je malý hřbitov ve čtvrti, rue d'Anjou. Tam mě za chvíli odnesou. Do hrobu, s nehašeným vápnem.
Sejdi ulicí vlevo. To je rue Royale. Poslední.
Rue Royale, cesta dolů 1:26
Číst text
Scházíme dolů.
Tuto ulici prokopal můj dědeček, aby otevřel náměstí dole, které nechal postavit ke své vlastní slávě. Jmenovalo se place Louis-XV. Uprostřed stála jeho socha na koni, z bronzu.
Minulý srpen ji zničili. Podstavec zůstal prázdný.
Náměstí se nyní jmenuje place de la Révolution.
Tři sta kroků. Jděte pomalu, prosím. To je vše, co od vás mohu žádat.
Toto se děje ve voze během těchto tří set kroků.
Bubny se mění. Dosud byly vpředu a vzadu; nyní jsou všude, jsou jich tisíce a jejich zvuk proniká podlahou.
Abbé přestává číst. Byli jsme uprostřed modlitby. Nedokončí ji.
Podívám se z okna a vidím prázdný podstavec mého dědečka. To je poslední věc, kterou poznávám.
Myslím na větu, kterou jsem napsal ve své závěti před měsícem, a kterou od rána opakuji, aniž bych jí mohl úplně uvěřit: odpouštím těm, kteří toto činí.
Napsal jsem ji, protože bylo třeba ji napsat. Dnes ráno se ji snažím skutečně prožít.
Nevím, jestli se mi to daří.
Dívejte se přímo před sebe.
Náměstí Revoluce 1:38
Číst text
Jsme tady.
Podívej se kolem sebe. Stojíš uprostřed obrovského náměstí, a dnes ráno je tu více lidí, než jsem kdy v životě viděl.
Šibenice není uprostřed. Je tam, kde stojíš, na západní straně, mezi vstupem na Champs-Élysées a prázdným soklem sochy mého dědečka.
Je čtvrt na jedenáct pryč. Cesta trvala sto deset minut.
Vystupuji z vozu. Sundávám si kabát sám. Když mi chtějí svázat ruce, odmítám — je to jediný okamžik, kdy se vzpírám. Abbé mi něco řekne, a já vztahuji ruce.
Vystupuji. Schody jsou příkré a já jsem těžký; opírám se o jeho paži.
Nahoře jdu k okraji a žádám o ticho. Mám čas říci toto:
„Umírám nevinen všech zločinů, které mi jsou přisuzovány. Odpouštím autorům mé smrti. Modlím se k Bohu, aby krev, kterou prolijete, nikdy nedopadla na Francii.“
Nebudu mít čas říci více. Muž na koni vydává rozkaz a bubny znovu začínají.
Tak to je. Tady se s tebou loučím.
Později se bude říkat, že abbé Edgeworth za mnou volal: „Synu svatého Ludvíka, vystup na nebe!“ To je věta, kterou si každý zapamatuje. Edgeworth napsal, že si na to vůbec nevzpomíná.
To poslední, co jsem já slyšel, byly bubny.
Co zbývá 3:21
Číst text
Sedni si na chvíli, jestli chceš. Sleduj, jak se auta otáčí.
Toto náměstí je dnes nejpřeplněnějším křižovatkou v Paříži. Lidé přes něj běží, aby stihli zelenou, a téměř nikdo netuší, co se stalo tam, kde šlapou.
Tři věci na závěr.
Tělo bylo přeneseno téhož dne na hřbitov Madeleine, rue d'Anjou, šest set metrů na sever. V roce 1815 ho našli a přenesli do Saint-Denis spolu s tělem jeho ženy. Ludvík XVIII. nechal na hřbitově postavit kapli, která stále stojí: Chapelle expiatoire, square Louis-XVI. Je přístupná a téměř prázdná.
Náměstí změnilo jméno třikrát za třicet let: place Louis-XV, place de la Révolution, a pak place de la Concorde — náměstí dohody, usmíření. To je jméno, které se dává, když chceme, aby lidé přestali počítat mrtvé.
A obelisk uprostřed pochází z Egypta. Má tři tisíce tři sta let. Postavili ho sem v roce 1836 z jednoduchého důvodu: bylo třeba něco uprostřed náměstí, a jakákoli francouzská socha by znovu rozdmýchala spory. Vybrali kámen, který s námi neměl nic společného.
A pak je tu čtvrtá věc, ta, kterou si nechávám na konec, protože je pro mě obtížná.
Podívej se kolem sebe. Ti lidé, co přecházejí, smějí se, čekají na někoho.
Žádný z nich nepatří nikomu.
Za mého života se člověk narodil jako šlechtic, kněz nebo nic, a zemřel ve stavu, ve kterém se narodil. Mohli ho soudit, aniž by věděl proč. Mohli ho mučit — zakázal jsem to, ale nebyl jsem ten, kdo vymyslel, že by se to mělo zakázat.
Tři roky před tímto ránem napsalo shromáždění sedmnáct článků. Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Tento text byl přeložen po celém světě. V roce 1948, když se národy shromáždily, aby po strašlivé válce napsaly všeobecnou deklaraci, vycházely z něj.
A zatímco mě soudili, vědci dokončili měření poledníku, aby definovali jednotku délky, která by nezávisela na žádném králi. Metr. Podívej se, co je napsáno na cedulích, lahvích, mapách: téměř celá země dnes počítá touto jednotkou.
Tohle všechno jsem nechtěl. Vzdoroval jsem, ustupoval, nakonec jsem utekl, a právě tento útěk mě stál hlavu.
Ale dnes ti nepůjdu lhát podruhé.
To, co z těch let vzešlo, je větší než já, a to je vidět odsud, na tomto náměstí, v tuto hodinu, na tvářích lidí, kteří ho přecházejí bez svolení kohokoli.
Přišel jsi za králem, kterého stínají. Doufám, že si odneseš něco jiného.
Děkuji, že jsi se mnou šel.

Na místě je to ještě lepší

S aplikací se každá zastávka spustí sama, jakmile k ní dorazíte, telefon v kapse, i bez signálu.

Stáhnout v App Storu Na Google Play