Mozart ve své kůži

Zastávky

1. ◆
   Čtyři pokoje a kulečník 1:25

   Číst text

   Pojďme dovnitř. Tedy… prohlédni si fasádu, zbytek ti popíšu.

   Píše se 1. květen 1786.

   První patro, čtyři pokoje, dva kabinety, kuchyň. Čtyři sta padesát zlatých ročně. Je to nejdražší nájem, jaký jsem kdy platil, a je to ten nejkrásnější byt v mém životě.

   Je mi třicet.

   Chtěl bych, abychom se hned na začátku zbavili toho, co si o mně myslíš, že víš. Bude nám to totiž celou procházku jen překážet.

   Nejsem chudý. Letos vydělám mezi třemi a čtyřmi tisíci zlatých. Dvorní rada jich vydělá patnáct set. Platím služku, holiče, který chodí každé ráno, a v salonu mám kulečníkový stůl.

   Salieri mě nepronásleduje. Jsme rivalové, a to je něco jiného: přetahujeme se o stejné zakázky a na ulici se zdravíme. Bude dirigovat mou hudbu. Později bude učit jednoho nesnesitelného mladíka z Bonnu.

   A nejsem geniální dítě, ze kterého se stal tragický dospělý. Jsem velmi rychlý řemeslník, který ohromně moc pracuje, má rád špatné vtipy a má psa, špačka a potřetí těhotnou ženu.

   Pojď. Je hezky a já se musím stavit u kopisty.

2. 1
   Domgasse 5, krásný byt 1:42

   Číst text

   To, co tady právě teď píšu, je opera o služebnictvu, které si utahuje ze svého pána.

   Figarova svatba. Beaumarchaisova hra, podle které vznikla, je zakázaná v celé říši. Císař ji sám před dvěma lety zakázal: sluha, který převeze hraběte, to v roce 1786 není komedie, to je program.

   Můj libretista Da Ponte zašel za Josefem II. a vysvětlil mu, že z toho odstranil politiku a nechal tam jen lásku. Byla to jen poloviční pravda. Císař souhlasil, nejspíš proto, že hudbu miluje víc, než se bojí sluhů.

   Premiéru máme prvního května v Burgtheatru. Devět repríz. Není to žádný triumf: opera Martína y Solera bude mít v téže sezoně víc než dvojnásobek.

   V Praze to bude naopak šílenství. Budou mi vyprávět, že si na ulicích pískají mé árie a že taneční orchestry už nehrají nic jiného. Příští zimu tam pojedu a přijmou mě tak, jak mě tady nikdy nikdo nepřijal.

   Často píšu vestoje. A píšu rychle – prý až moc rychle. Jednou se mě nějaký šlechtic zeptal, jestli bych mu mohl vysvětlit, jak se skládá hudba. Odpověděl jsem mu, že nevím, že to prostě přichází a že nejdéle trvá to zapsat na papír.

   Nebyl jsem skromný. Byla to pravda. A právě tím se nejvíc liším od ostatních.

3. 2
   Ulička za katedrálou 1:14

   Číst text

   Těch pár metrů ujdu desetkrát denně.

   Za katedrálou je čtvrť kanovníků, písařů a knihkupců. Všechno, co potřebuju, mám necelých dvě stě kroků odtud.

   Vídeň uvnitř hradeb je maličká. Padesát tisíc lidí mezi hradbami, které přejdeš pěšky za čtvrt hodiny. Každý zná každého a každý ví, kolik vydělává soused.

   Říkám ti to, protože to vysvětluje všechno ostatní.

   V takovém městě nepracuješ sám. Pracuješ proti.

   Je tu asi třicet mužů, kteří dělají stejné řemeslo jako já, a všichni s přesností na týden víme, kdo dostal jakou zakázku, kdo dostal kolik zaplaceno a u které hraběnky se v úterý hrálo.

   Salieri bydlí o čtyři ulice dál. Haydn přijde, když může, a hrajeme spolu – on první housle, já violu.

   Tohle není žádná umělecká republika. Je to vesnice plná paruk, kde se všichni navzájem hlídáme.

   Ale něco ti povím: právě to mě nutí pracovat. Sám ve velkém městě bych, myslím, nenapsal ani notu.

4. 3
   Svatý Štěpán, kde se oženil 1:51

   Číst text

   Tady je katedrála. Podívej se na střechu, ještě než se zadíváš na věž: dvě stě třicet tisíc glazovaných tašek v barevných klikyhácích a dvouhlavý orel.

   Před čtyřmi lety jsem se tu oženil, v jedné z bočních kaplí. Konstanci bylo dvacet, mně dvacet šest. Můj otec u toho nebyl, nesouhlasil. Jeho dopis se svolením dorazil až druhý den.

   Během obřadu jsme oba hodně plakali. Svědci taky. Napsal jsem otci, že nikdo nechápal proč, včetně nás samotných.

   Tato katedrála je také místem, kam budu chodit nejčastěji, aniž bych chtěl. Šest dětí. Čtyři zemřou v útlém věku – nejstarší ve dvou měsících, další dvě po pár týdnech. Je to v tomhle století běžné, ale útěchu to nepřináší žádnou.

   A tady mi za pět let, jednoho prosincového dne, dají poslední požehnání. V Kapli Ukřižování, vpravo u vchodu.

   Budou ti vyprávět, že mě za deště hodili do hromadného hrobu pro chudáky, samotného. Tak to nebylo.

   Císař Josef před deseti lety zreformoval pohřby: přišly mu moc nákladné a nehygienické. Plátěné pytle, jámy pro pět až šest těl, žádný náhrobek. Pro všechny. Takový je zákon. A to je to, co potká mě, stejně jako patnáct tisíc dalších Vídeňanů v tomhle roce.

   Nebudou se mnou špatně zacházet. Pohřbí mě normálně. A normální ve Vídni roku 1791 znamená nemít hrob.

5. 4
   Stock-im-Eisen 0:55

   Číst text

   Tenhle kmen stromu zazděný v rohu domu, ježící se hřeby, je tady už celá staletí.

   Každý zámečnický tovaryš, který šel kolem, do něj pro štěstí zatloukl hřebík. Jsou jich tam tisíce.

   Mám tenhle předmět moc rád. Je to naprosto zbytečná věc, kterou všichni dál doplňují, a nikdo neví proč.

   A co víc: nikdy ho nikdo neodstranil.

   Dům kolem něj přestavěli. Dvakrát. Pokaždé nechali kmen v rohu a stavěli hned vedle.

   Tohle je tak vídeňské. Věci si nechávají. Nic nevysvětlují, nic nezdůvodňují, prostě si je nechávají — a o tři sta let později tu máme kus stromu plný hřebíků ve zdi nové budovy, v centru hlavního města.

6. 5
   Graben a špaček 1:29

   Číst text

   Graben, to je místo, kde se člověk ukazuje. Chodí se tu pomalu, lidé se zdraví, sledují, kdo s kým mluví.

   A tady jsem si koupil svého ptáčka.

   Dvacátého sedmého května 1784, u jednoho obchodníka na téhle ulici. Zaplatil jsem třicet čtyři krejcarů.

   A teď proč. Stál jsem před klecí a ten pták začal pískat. Pískal téma z poslední věty mého koncertu v G dur – toho, který jsem zrovna dopsal a který se ještě nehrál na veřejnosti.

   Zapsal jsem si to do své účetní knihy. Napsal jsem noty svého tématu a pod ně to, co z nich udělal ten pták: tam, kde já měl G, on pískal Gis, a taky držel jiný rytmus.

   Vedle jsem připsal dvě slova: das war schön. To bylo krásné.

   Špaček, který opravuje Mozarta, a Mozart, který si zapíše, že ta oprava byla lepší.

   Uhynul před třemi týdny. Vystrojil jsem mu na zahradě pohřeb, lidé zpívali a já pro něj napsal báseň. Začíná slovy Zde odpočívá milý blázínek.

   Hodně se mi kvůli tomu smáli, i u mě doma. Zrovna mi zemřel otec a já s ceremonií pohřbíval ptáka.

   Nemám pro to vysvětlení. Myslím si jen, že jsem truchlil pro dva a jen u jednoho z nich jsem směl plakat.

7. 6
   Morový sloup 0:53

   Číst text

   Tenhle sloup je poděkováním Bohu za to, že před sto lety zastavil mor.

   Osmdesát tisíc mrtvých ve Vídni za jediný rok. Císař z města utekl a slíbil, že pokud se zachrání, nechá postavit pomník.

   Podívej se dolů: stará žena, kterou anděl shazuje do díry. Samotný mor. Rakouské baroko nikdy nic nenaznačuje. Ukazuje.

   A my ho každý den obcházíme, aniž bychom se na něj podívali. Sto metrů od mého domu.

   To mám na tomhle městě nejradši. Zhmotnilo století hrůzy do kamene, doprostřed své nejkrásnější ulice, a dnes si o něj lidi opírají nákupní košíky, aby si oddechli.

8. 7
   Zmizelé divadlo 1:14

   Číst text

   Zastav se a zkus najít divadlo. Žádné tu není.

   Stálo tady, přilepené na zeď paláce. Byla to neforemná, vmáčknutá, nepovedená budova. Říkalo se jí Burgtheater, protože se tiskla k hradu, ne proto, že by byla krásná.

   Právě tady se pro mě všechno odehrálo.

   Únos ze serailu před čtyřmi lety. Figarova svatba loni prvního května. A moje klavírní koncerty, které jsem hrál sám a dirigoval od klaviatury před plným sálem, který si to zaplatil v předplatném.

   V některých sezónách jsem měl i tři koncerty týdně. Odtud přicházely peníze, ne z oper.

   A ty nic nevidíš.

   V roce 1888 ho zbourali, aby postavili nové, větší, o kus dál, se sloupy a slavnostním schodištěm. Tak se města chovají k místům, kde se něco stalo: nahradí je budovami, které vypadají, že si zaslouží, aby se v nich něco stalo.

   Někde na zdi je deska. Najdi ji. Je malá.

9. 8
   Průchod pod Hofburgem 0:36

   Číst text

   Procházím pod palácem. Tahle klenutá chodba spojuje město s císařskou rezidencí.

   Chodil jsem sem často. A nikdy s titulem, po kterém jsem toužil.

   Josef II. mě má rád. Nechává mi ročně vyplácet osm set zlatých za skládání taneční hudby na plesy – menuetů, kontratanců pro karnevalové Redouten. Je to dobře placené a je to ponižující. A ty peníze beru.

10. 9
    Císařovo nádvoří 1:35

    Číst text

    Tak jsme tady. Vnitřní nádvoří.

    Právě tady jsem v šesti letech hrál poprvé. Přivezli mě ze Salcburku se sestrou a císařovna Marie Terezie si nás nechala zavolat do svých komnat.

    Říká se, že jsem jí skočil na klín a políbil ji. Taky se říká, že jsem uklouzl na parketách, že mě zvedla arcivévodkyně v mém věku a že jsem jí řekl, že si ji vezmu.

    Jmenovala se Marie Antoinetta. Dělil nás jen rok.

    Už nevím, jestli se to stalo. Bylo mi šest a otec tu historku vyprávěl dvacet let u každé večeře – po čase už člověk neví, jestli si pamatuje tu událost, nebo její vyprávění.

    Co ale vím jistě, je to, co z nás udělali. Otec nás deset let vozil po celé Evropě. Tři a půl roku na cestách v kuse. Mnichov, Paříž, Londýn, Haag, Ženeva, Řím. Víc než třetinu dětství jsem strávil v kočárech.

    Všude jsem byl nemocný. V Olomouci neštovice, v Haagu tyfus, v Mnichově horečka, která trvala týdny.

    Hodně se říkalo, že mě otec zneužíval. To je příliš zjednodušené. Taky mě ale všechno naučil a bez něj bych byl varhaníkem v nějakém provinčním městě.

    Často ale přemýšlím, jaké to je pro dítě, být předváděn. Ne poslouchán: předváděn. Jako věc, kterou ukážou a zase ji schovají do krabice.

11. 10
    Glacis, kde končí Vídeň 1:06

    Číst text

    Končíme tady, na glacisu.

    Glacis je ten široký pás holé země, který se nechává kolem hradeb. Žádná zahrada, žádná čtvrť: střelnice. Nic na něm nesmí růst, nic se na něm nesmí stavět, aby byl nepřítel vidět už z dálky. Tři sta kroků prázdnoty kolem celého města.

    Přímo před tebou hradby. A za nimi venkov. Tady Vídeň končí.

    Padesát tisíc lidí v kamenném prstenci, který pěšky přejdeš za čtvrt hodiny.

    Za sedmdesát let se tohle všechno zbourá, aby se tu postavil okružní bulvár, a město pohltí svá předměstí. Tohle prázdné místo, po kterém teď kráčíš, se stane nejkrásnějším bulvárem v Evropě.

    Mně zbývá ještě pět let. To nevím. Nikdo to neví, a už vůbec ne já, který jsem si právě pronajal byt za čtyři sta padesát zlatých.

12. ◆
    Rok předtím 1:39

    Číst text

    Ty se teď vrátíš domů a víš, co mě čeká. Já ne. A o tom celá tahle procházka je.

    A tak ti povím, co vím v tento poslední den roku 1786, kdy se naše cesty dělí.

    Vím, že Figarova svatba nesklidila takový triumf, v jaký jsem doufal, ale v Praze jsou z ní pominutí, a tak se tam na to v lednu pojedu podívat. Vím, že je mi třicet, že jsem napsal na pět set děl a že to nejlepší nejspíš teprve přijde.

    Nevím, že můj otec v květnu zemře. Nevím, že za osmnáct měsíců se budu muset přestěhovat do levnější čtvrti ani že budu psát dopisy, v nichž si budu půjčovat peníze od bratra z lóže. Dopisy, které si jednou budeš moct přečíst a ve kterých na mě nebude hezký pohled.

    Taky nevím, že mi příští rok přijde něco zahrát jeden mladík z Bonnu a že se později bude říkat, že jsem předpověděl, že se o něm bude mluvit. Tu větu si nejspíš vymysleli, stejně jako si vymyslí všechno ostatní.

    A nevím nic o 5. prosinci 1791. Ani o plátěném pytli. Ani o šachtovém hrobu pro pět těl.

    Kdyby se mě někdo zeptal – a nikdo se mě nezeptá –, přál bych si, aby se vyprávělo spíš o tomto roce než o tamtom.

    Třicetiletý muž, který má peníze, ženu, kulečník, psa a který pohřbil svého ptáčka s básní, protože si nevěděl rady se svým žalem.

    Bylo to krásné. Das war schön.

    Děkuju, že jsi šel se mnou.